Proto ve čtvrtek odpískal svou možnou kandidaturu na prezidenta Francie. Hollande před čtyřmi a půl lety přicházel do úřadu prezidenta s velkými nadějemi. Se skvělým programem plným nosných a moderních myšlenek, které slibovaly modernizaci francouzského hospodářství i celé společnosti.

Zůstalo však jen u slibů a přání. Hollande, kromě seriálu drobných aférek, kterými zejména v první polovině svého volebního období zásoboval francouzský bulvár, projevoval také značnou nerozhodnost. Nedokázal vyřešit problematiku nezaměstnanosti a umožnit francouzskému hospodářství vyšší hospodářský růst.

Jeho nerozhodnost a do určité míry i neschopnost rychle reagovat na měnící se situaci ve Francii a lpění na starých ideologických dogmatech francouzských socialistů způsobily, že Hollande a socialistická vláda nedostatečně rozhodně, a hlavně málo účinně reagovali na teroristické útoky, ke kterým ve Francii s železnou pravidelností dochází.

Srovnáme-li vývoj ve Francii a Británii, tedy dvou zemích s přibližně stejnými teroristickými hrozbami, nelze se ubránit dojmu, že francouzské bezpečností a zpravodajské služby pracují proti terorismu méně účinně, nežli ty britské. V Británii prostě k velkým teroristickým tokům v posledních několika letech nedošlo. Spíše se jedná o útoky jednotlivců proti jednotlivcům. A těm již ani britské zpravodajské služby čelit nemohou.

Je úkolem vlády, celé exekutivy včetně prezidenta, přicházet s takovými systémovými opatřeními, které by umožnily co nejvyšší účinnost práce bezpečnostních a zpravodajských složek proti teroristům.

Příští vývoj za několik měsíců, které zbývají do voleb, může dostat jistou dynamiku. Zdá se, že o levicové hlasy se poperou prezident Valls, bývalý ministr hospodářství Macron a radikální socialista Mélenchon.

Dnes, 2. prosince, lze říci, že by bylo zázrakem, kdyby se někdo z nich probojoval do II. kola prezidentských voleb. Ihned po prezidentských volbách, jejichž favoritem je neogaullistický kandidát Fillon, budou nepochybně novým prezidentem vypsány nové parlamentní volby a z nich vyjdou socialisté velmi citelně oslabeni.

Dodám jen své osobní hodnocení F. Hollanda. Stýkal jsem se s ním občas, když jsem byl předsedou ČSSD a on byl v té době prvním tajemníkem (takto zní název nejvyšší stranické funkce) francouzských socialistů. Měl tedy podstatě pod kontrolou stranický aparát a po odstranění nejpravděpodobnějšího kandidáta francouzských socialistů Strausse-Khana před minulými prezidentskými volbami v roce 2012, pravděpodobně hrou zpravodajských služeb, která způsobila jeho kompromitaci sexuálním skandálem, se Hollande stal ze stranického byrokrata hlavním kandidátem socialistické strany.

Ne, že by strana v té době nikoho jiného neměla. Hollande však v rukou třímal stranické otěže a dá se říci, že to mu umožnilo v rámci socialistické strany zvítězit v nominaci k volbám nad dalšími kandidáty, kteří by velmi pravděpodobně byli pro funkci prezidenta vhodnější nežli on.

Sám jsem byl překvapen, jak šedý stranický úředník, dá se říci byrokrat, se v záři reflektorů stal třpytivým kandidátem na prezidentství. Prostě, stranický marketing, pokud jsou schopní marketeři a spin doktoři, dokáže všechno. Samozřejmě, že to pro ně bylo snazší v situaci, kdy proti Hollandovi stál v podstatě již hodně zkompromitovaný neogaullistický prezident Sarkozy.

Zdá se, že Hollandova kariéra se uzavírá. Zachoval se čestně, i když poněkud opožděně, když umožnil své straně ještě v poslední chvíli postavit kandidáta, který bude mít alepsoň jakous takous šanci na čestnou prohru.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.