V závěru minulého týdne udělaly Babišovy Lidové noviny rozhovor s europoslancem Teličkou. Telička byl mimo jiné tázán také na své někdejší koketování se sociální demokracií. A tedy se mnou.

Především bych chtěl říci, že jsem odvolání Teličky z funkce eurokomisaře nepovažoval za právě systémově šťastnou věc, ale po 11 letech nemá takové konstatování valný smysl.

Považoval jsem Teličku  za natolik erudovaného v oblasti zahraniční politiky, ale i ekonomiky, že jsem mu na jaře 2006 nabídl angažmá v případné menšinové vládě ČSSD, která by se po volbách v červnu 2006 mohla vytvořit. Od sestavení této vlády bylo ostatně jen krůček, protože volby skončily remízou. Sto hlasů ve sněmovně na pravici a sto hlasů na levici. Stačilo, aby sociální demokracie získala o jeden mandát více (a ve dvou krajích ji k tomu chybělo pár desítek hlasů), a pan Telička by se býval stal místopředsedou vlády pro ekonomiku. A jsem přesvědčen, že je to funkce, pro kterou by se velmi hodil. Pan Telička ostatně v těch dnech vystupoval jako součást týmu budoucí vlády talentů, který jsem veřejně představil na mimořádném sjezdu ČSSD zhruba tři týdny před parlamentními volbami v květnu 2006.

U člověka tak racionálně uvažujícího, jako je Telička, se nedá říci, že se jednalo o něco  náhodného. Hovořit proto o mně v této souvislosti jako o člověku nesmírně pragmatickém nedává velký smysl.

Stejně tak je dobře, že pan Telička připomíná, že jsem na něj nezapomněl a že o necelé tři roky později jsem mu nabídl angažmá v týmu ČSSD pro eurovolby v červnu 2009. Úspěšný výsledek jsme měli i bez pana Teličky a já musím říci, že už tehdy pro mě byly trochu nepříjemným překvapením informace, které jsem se v průběhu našeho jednání dozvěděl. A sice že pan Telička je ve velmi úzkých, ba přeúzkých, vztazích s Z. Bakalou, kterému v Bruselu vyřizuje některé věci týkající se OKD a bytů OKD. Toto Teličkovo angažmá na straně z Bakaly a proti nájemníkům bytů OKD pro mě bylo samozřejmě nepřijatelné.

Druhá věc, u které bych se rád zastavil, jsou nekrology k úmrtí T. Kosty. T Kosta byl určitě významný člověk s velmi rozsáhlými znalostmi německých reálií i německých politiků, především z SPD. Ale jak jsem si včera přečetl článek v Právu od autora se zkratkou kab, což jsem si pak volbě přeložil jako kabaretiér, musím říci, že nic se nemá přehánět.

Samozřejmě, o mrtvých jen dobře, ale pokud jde o prosazení gesta české vlády pod mým vedením vůči německým antifašistům, tak tam byl T. Kosta jedním z činitelů, kteří radili vládě, ale ze své pozice příležitostného poradce v této věci prostě ve vládě ani na veřejnosti nic prosadit nemohl. Ostatně, stejně jako mně radil už mým předchůdcům, kteří se k tomuto gestu odhodlat nedokázali.

Znovu opakuji, o mrtvých jen dobře. T. Kosta měl bezpochyby mnoho jiných vynikajících vlastností a zásluh, o kterých se mohl pan kabaretiér rozepsat. Zde, u této věci, byl však jeho přínos jen okrajový…

V dnešních babišonovinách LN si mě po delší době bere od úst známý komentátor Babišovy hlásné trouby Martin Zvěřina. Odkazuje se v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sporu ČSSD s advokátem Altnerem na jistou větu, kterou jsem kdysi pronesl. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu byla totiž ČSSD odložena povinnost vyplatit právníkovi údajně dlužných 338 milionů korun.

To je pro babišonoviny a Babiše samozřejmě velmi nepříjemná zpráva, a tak se snaží celou věc relativizovat. Samozřejmě, že soudkyně městského soudu Saralievová rozhodla naprosto skandálně a pro největší politickou stranu v zemi likvidačně a zcela v rozporu s dosavadními výroky soudů nejrůznějších stupňů v kauze Altner, kdy z devíti případů v deseti daly soudy zapravdu ČSSD…

Zvěřina v této souvislosti připomíná větu, kterou jsem v úplně jiné souvislosti řekl v jedné televizní debatě před deseti lety. Zvěřina mou větu opisuje takto: „To je běžná věc, kdy prostě státní dluh až na výjimky se málo kdy splácí…“

Především bych se chtěl známého koryfeje pravicové politiky zeptat, kolik že české pravicové vlády, které svým perem po sedm let podporoval, dokázaly umazat z poměrně nízkého státního dluhu, který Česká republika po skončení mé vlády v roce 2006 měla? Napovím mu: nic.

Určitě ví, že naopak přibyly stovky miliard korun. Za léta 2007-2013 se Topolánkům, Nečasům a Kalouskům podařilo zvýšit, s podporou novinářských es typu Zvěřiny, státní dluh o 880 miliard korun. Úctyhodná bilance.

Za druhé chci panu Zvěřinovi jen připomenout, že za rok 2005, kdy jsem byl premiérem, dosáhl faktický schodek státního  rozpočtu, pokud bych odpočetl rozpočtovou rezervu ve výši 46 miliard korun, kterou bezostyšně zkonzumovala Topolánkova administrativa, cca 11 miliard korun. Ani Zvěřinův zázračný ministr financí Babiš se zatím k takovéto sumě nedostal.

Ano, rozpočtové rezervy se mají vytvářet v letech hospodářského růstu. Když jsem odcházel ze Strakovy akademie, byly vytvořeny rozpočtové rezervy ve výši 156 miliard korun. Ty pochopitelně zatížily státní deficit v letech 2004–2006, ale snížily jej v letech svého čerpání, tedy v letech 2007–2010.

Zejména v roce 2008 financí Kalousek, který poté obdržel predikát nejlepšího ministra financí světa (vážně ale zemí emerging markets), použil z této rozpočtové rezervy mimo čas krize a v čase ještě dobíhajícího hospodářského růstu 60 miliard korun, prostě proto, že Topolánkova vláda chtěla vypadat jako správný hospodář a vykázat po tzv. reformě veřejných financí schodek státního rozpočtu ve výši 80 miliard korun se jí nechtělo. Schodek 20 miliard po započtení 60 miliard rezerv vypadá mnohem lépe. A i hodnotícímu týdnu v časopisu Emerging markets byla celá věc celkem jasná, protože se nějakými detaily nezabýval.

Nejvyšší soud chce prostě minimalizovat škody, aniž by v této chvíli řekl definitivní slovo, z chybného rozhodnutí soudkyně městského soudu Saralievové, a že kvičí novináři Babišových novin, je sice smutné, ale celkem pochopitelné.

Neměli by se pohoršovat nad ČSSD, která se brání nesmyslnému rozsudku soudkyně Saralievové, měli by se spíš, například pan Zvěřina, zabývat skandálním seriálem soudních rozhodnutí, které za sebou české soudy v posledních letech zanechávají. Česká justice je v nejhorším stavu ze všech tří mocí v této zemi. A je jen otázka času, kdy o tom začnou hovořit také mezinárodní instituce.

Způsob psaní redaktora babišonovin Zvěřiny vyplývá pochopitelně z konfliktu zájmů, ve kterém se majitel listu a současně představitel politické strany konkurující sociální demokracii nachází…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.