Zahájil teroristické útoky na civilní cíle Západu, Ruska i na Středním východě. Před necelými dvěma týdny došlo (podle všeho) k bombovému útoku na ruské letadlo přepravující především ruské turisty z egyptského letoviska Šarm aš-Šajchu zpět do Ruska. Zahynulo 224 lidí. Došlo také k teroristickému útoku v Bejrútu. A nyní k seriálu teroristických útoků v Paříži.

Hodnoťme příčiny, ne následek

Když jsem v listopadu 2007 (tedy rok před prezidentskými volbami) navštívil Washington a New York, hovořil jsem mj. s lidmi z think-tanku B. Obamy. Tohoto setkání byla přítomna mj. také Susan Riceová, dnešní hlavní zahraničně-politická poradkyně amerického prezidenta. Téměř mě šokoval pohled těchto lidí na lídry zemí Středního východu, s nimiž jsem se měl možnost jako český premiér setkat (Mubarák, bin Alí).

Můj pohled na Mubaraka a další středovýchodní politiky byl podle jejich gusta poněkud příliš pragmatický. Realisticky jsem vycházel z toho, že v arabských zemích nemůže existovat demokracie západoevropského či amerického typu. Moji američtí spolubesedníci byli zjevně jiného názoru. Dokonce, jak mně řekla moje žena Petra, která má lepší uši nežli já (má je vycvičené tlumočením), si moji američtí spolubesedníci mezi sebou říkali: „Zase jeden reakcionář z Evropy.“ Co k tomu dodat. Tito lidé zřejmě v posledních letech ovlivňovali zahraniční politiku největší světové velmoci (Susan Riceová zcela nepochybně). Bohužel to nebyli lidé formátu H. Kissingera, L. Brzezinského či J. Bakera. A podobní diletanti byli také v amerických zpravodajských službách. Cesta do pekel je často dlážděna dobrými úmysly. Proto vzniklo „arabské jaro“. Představa těchto lidí, že je možné politický systém západního typu uplatnit v arabských zemích, se ukázala jako naprosto bludná a neodpovídající realitě. Jedině v Tunisku se podařilo mobilizovat sekulární občanskou společnost, od frankofonních a frankofilských elit, přes sekulární střední vrstvy až po odborově organizované dělnictvo a zaměstnance a politicky porazit islamisty. Ovšem nebýt kádrů bývalého, burgibovského režimu, někdejší sekulární destúrské strany, těžko by se to mohlo podařit.

V Tunisku jsou ovšem velmi silné tradice, sekularismus, ostatně podobně jako v Sýrii i Egyptě.

Zásah armády proti islamistům, vč. islamistického prezidenta v Egyptě, tedy vojenský převrat, přišel v pravou chvíli. Islamistický prezident naštěstí nedokázal „včas“ rozbít sekulárně uvažující vedení egyptské armády. Ale pokusil se o to.

Stupňované chyby západních mocností v Libyi a Sýrii

Libye

Lídři Francie a Británie s pozdější podporou B. Obamy se v době tzv. arabského jara rozhodli zlikvidovat libyjského diktátora M. Kaddáfího, v té době již ovšem Západem zcela ochočeného. Není sporu o tom, že on a jeho rodinný klan vykrádali Libyi. Současně ale Kaddáfí a jeho synové dopřáli slušnou životní úroveň (nejlepší v Africe) a stabilitu také občanům své země. Dnes je země sice bez diktátora, ale v naprostém chaosu, s rozpadajícími se strukturami státu. Nestabilní Libye, navíc ovládaná gangy snažícími se získat to, co zbývá z těžby ropy a samozřejmě také přepravou desetitisíců uprchlíků z afrického kontinentu do Evropy a platby za ní.

Sýrie

Sýrie má silnou tradici sekularismu podobně jako Tunisko. Baasistická vláda je solí v očích konzervativních arabských států, jakými jsou Saudská Arábie a Katar. Turecko se stalo (resp. prezident Erdogan) patronem Muslimského bratrstva nejen v Egyptě, ale také v Sýrii. V Egyptě lídři bratrstva skončili ve vězení, v Sýrii bylo Muslimské bratrstvo zcela zničeno v bojích se syrskou armádou. Dnes z něj již nic nezbylo. Turecko se proto orientovalo na jiné organizace v zaslepené snaze zničit syrský sekulární režim.

Téměř pět let čelí Asad útoku islamistů

Asad téměř pět let čelí soustředěným silám USA, nejbohatších arabských států a postupně se formujícím bojovým silám Islámského státu, fronty an Nusrá (syrská odnož Al Kajdy) a dalším ozbrojeným skupinám islamistických bojovníků. Nebýt vojenské a finanční pomoci Ruska a Iránu, musel by to Asad vzdát již před drahným časem. Miliony lidí, kteří v Sýrii ztratili své domovy, však žijí nadějí, že se do nich vrátí. Kdyby Asad neměl jejich podporu, nemohl by ve svém boji vůbec pokračovat.

Teror IS v Sýrii a Iráku nezná mezí

Nikdo na Západě ani nemrknul okem, když islamisté používali zejména v Sýrii ty nejbrutálnější metody „boje“. Křižování vojáků Asadovy armády, jejich stínání, používání civilistů jako živých štítů proti Asadově armádě či proti útočícím letadlům atd…

Islámský stát byl skvěle vyzbrojen špičkovou západní (americkou) vojenskou technikou a technologií. A je v zásadě jedno, zda se to povedlo formou válečné kořisti, či dodávkami z jiných zemí. Ostatně se syrskou ropou obchoduje Islámský stát s Turky bez větších problémů a získává tak další finance pro svou činnost.

A co by měly EU a Západ nyní dělat?

Evropské politické elity jsou po pátečních atentátech v Paříži v šoku. Ale šok a vzbouřené emoce ještě nikdy nic nevyřešily. Jak pokračovat vůči Islámskému státu dál?

1. Poskytnout plnou podporu sekulárním režimům v arabském světě, a to bez výjimky. Tedy poskytnout i Asadovi. Zdá se, že poslední plán projednávaný na vídeňské konferenci o Sýrii, může být realistickým východiskem řešení v této zemi. Doplnění Asadovy vlády některými představiteli sekulární opozice (pokud vůbec nějaká ještě existuje) a vykročení ke svobodným volbám za 18 měsíců. No, kdo je asi vyhraje, když nebyl poražen dosud?

2. Přestat s podporou islamistických skupin a přimět k témuž i Turecko a další spojence Západu v arabském světě. (Saudy a Katar).

3. Začít koordinovat boj proti IS s Ruskem a Asadovou armádou. A USA a Ruska v Iráku.

4. Vypracovat hodnověrný seznam bojovníků z Evropy a Ruska působících v řadách IS a snažit se zabránit těmto lidem infiltrovat zpět do Evropy.

5. Urychleně dopracovat a schválit mírový plán pro Sýrii tak, jak byl zatím projednáván ve Vídni, bez předběžných podmínek kohokoliv.

6. Přetnout financování IS a dalších islamistických skupin a přerušit obchod s ropou z oblastí kontrolovaných IS.