Tehdy to vypadalo jako hezké zahájení šachové partie. Premiér uspokojil euroskeptické křídlo své strany a konzervativních voličů, a snad v daný moment i omezil vliv euroskeptické strany N. Farage v parlamentních volbách.

Na volební výsledek to ovšem – podle mého názoru – zásadní vliv nemělo. Labouristé se porazili v zásadě sami… A po volbách musel D. Cameron již podstatnou část své energie (a energie své vlády) věnovat referendu. Nejprve přípravě a následně i kampani za setrvání v (či odchodu z) EU. Konzervativní stranu, včetně vlády, to fakticky rozdělilo, a N. Farage to posílilo. Jen se rok s rokem sešel. Hráč svým zahájením nedohlédl dalších tahů šachové partie…

Myslím, že ani sám iniciátor britského referenda Cameron netušil, jaké následky může mít jeho politický kousek v národním, a zejména mezinárodním měřítku. Mám na mysli například rozdělení britské společnosti a také konzervativní strany, a dokonce i její vlády. Posílení odstředivých tendencí v Británii.

Regionální vláda ve Skotsku je v rukou Skotské národní strany. Ta je pro EU, stejně jako 70 % Skotů. Po přijetí brexitu bude tedy logicky následovat opakování referenda o osamostatnění Skotska. A poté nejspíš i Severního Irska. Velká Británie by se pak během několika málo let stala „malou“.

Světové finanční a akciové trhy, jak známo, rády přehánějí. Britská, tedy ve světě pátá nejsilnější, ekonomika, pro svět ale vůbec není zanedbatelným faktorem. A tak se v minulém týdnu evropské i světové finanční a akciové trhy, jako celkem spolehlivý indikátor vývoje Evropy následujícího po brexitu, silně otřásly. V minulém týdnu se totiž zdálo, že brexit je již více méně jasná záležitost. Jestliže ještě v průběhu května byla vcelku znatelná převaha příznivců setrvání v EU, v červnu se situace změnila. A zdálo se, že dynamiku růstu podpory brexitu už nelze zvrátit. Zdá se, že zejména zastánci brexitu se ve své kampani snažili opírat především o emotivní argumenty.

Velmistrem toho je bývalý londýnský starosta B. Johson. Když si s nějakým faktem uvedeným zastánci setrvání v EU neví rady, jde na to od lesa a říká: „Lidé mají dost expertů.“ Takovýmto výkřikem se ovšem dá bagatelizovat jakýkoliv vážný argument…

Když jsem minulý týden analyzoval beznadějně vyhlížející britské průzkumy veřejného mínění, povšiml jsem si v průzkumu agentury Ipsos malé poznámky. A sice, že až každý pátý příznivec brexitu může ještě zvážit změnu svého názoru. To dávalo jistou naději. I druhá strana by v závěru kampaně měla logicky přijít s emocemi. Stalo se, i když ne zásluhou aranžérů kampaně setrvání v EU. Od minulého čtvrtka – po vraždě labouristické poslankyně Jo Coxové protievropským fanatikem – však v průzkumech došlo k jistému obratu.

Řekněme si otevřeně, že Britové kromě proslovů Obamů, Tusků, Orbánů a mnoha a mnoha dalších ve prospěch setrvání, potřebovali jako doprovod příběh. Jo Coxová, nesporná idealistka v politice, bojující proti všemu zlu ve světě, se tím příběhem stala.

Tedy ne oslabený Cameron či vlažný Corbyn, ale zapálená mladá idealistka, matka dvou dětí, s kterou se lidé mohli ztotožnit. Nedůvěra k britskému politickému establishmentu je tím hlavním důvodem, a v Británii zřejmě hlavním, proč by Britové mohli většinově hlasovat pro brexit… Podobná situace odcizení politiky a občanů je i v dalších evropských zemích důvodem, proč by Britové mohli hlasovat pro brexit. Pokud přeci jen zvítězí zastánci EU, bude to malý zázrak. A my všichni, kdo si to přejeme, bychom měli poslat kytičku na hrob Jo Coxové. Cameron ani Corbyn si gratulaci moc nezaslouží.

Velkým otřesem pro britskou veřejnost bylo – a katalyzátorem urychlujícím vývoj pro brexit – květnové zveřejnění čísla imigrace v Británii za minulý rok. Namísto Cameronem přislíbených maximálně desítek tisíc přistěhovalců, jich loni na Albion dorazilo 333(!) tisíc…

A dnes jich je v Británii celkem přes 7 milionů. A přitom Britové příliš neodlišují přistěhovalce z černé Afriky a z východní Evropy. (Například Poláků jsou v Británii 2 miliony, Maďarů tři sta tisíc a několik desítek tisíc je zde i Čechů.)

Druhým silným argumentem zastánců brexitu je 350 milionů liber, každý týden Británií odváděných do Bruselu, ve prospěch EU a její kohezní politiky.

Po započtení tzv. „rebate“, snižujícího fakticky tuto britskou platbu, a naopak zpětného plnění vůči Velké Británii z Bruselu, je ovšem faktický příspěvek Británie do evropského rozpočtu zhruba poloviční.

A naproti tomuto výdaji britského rozpočtu stojí významné benefity, které britské hospodářství získalo (a jež britští občané poznali na své životní úrovni) po vstupu do EU. Lze snadné na statistických datech prokázat, že se po vstupu do EU oživila tvorba britského HDP. Postupně se otevřel společný trh pro britské zboží, který dnes – včetně toho britského – zahrnuje 500 milionů lidí.

Suma sumárum, výsledek referenda v Británii může v tuto chvíli převážit na jednu, či druhou stranu. Vlastně žádný jeho výsledek nebude překvapením.

Pro EU i pro Británii bude však brexit znamenat ekonomické ztráty (a to nemluvím o těch politických). Finanční trhy se zatřesou, možná v prvních dnech dramaticky. Britská měna se rovněž na čas propadne… atd.

Setrvání Velké Británie v EU má naopak mnoho pozitiv. To jedno, zatím málo vnímané, pozitivum by bylo, že by evropské politické elity musely procitnout z růžového snu, že je dlouhodobě možné dělat politiku bez respektování názoru občanů.

V případě pokračujícího odcizení evropských elit a občanů brzy dojde k recidivě referenda o vystoupení z EU v jiné zemi.

Jiří Paroubek

Psáno pro DOTYK BYZNYS (Týdeník o byznysu a ekonomice pro tablety a smartphony.) 

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.