Za určitých okolností bych slavila a obhajovala ministerstvem práce a sociálních věcí představené teze, případně legislativní znění. Mohla bych se radovat z toho, že jsme představili soubor opatření, na nichž jsme dlouho a trpělivě pracovali, o nichž jsme dlouze diskutovali a našli shodu. Místo toho jen nevěřícně kroutím hlavou.

Jako předsedkyně výboru pro sociální politiku, tedy toho, který by měl s ministerstvem úzce spolupracovat, navíc jako představitelka partnerské koaliční strany, jsem sledovala, jak paní ministryně Maláčová hovoří na tiskové konferenci o něčem, na čem jsme se nejen neshodli, ale co jsme ve sněmovně vlastně nikdy ani neviděli. A návrh bohužel v podstatě neviděli ani členové komise pro spravedlivé důchody, který měl být tím prvním orgánem, kde se měla odehrávat odborná diskuse.

Všichni víme, že současná podoba důchodového systému je dlouhodobě neudržitelná, protože populace stárne a na stále více důchodců vydělává stále méně ekonomicky aktivních lidí. Všichni víme, že jakákoliv změna důchodového systému musí mít co nejširší politickou podporu, alespoň na základním rámci musí být relativní politická shoda, abychom systému zajistili kontinuitu. Všichni víme, že výplata důchodů bude vždy muset být založena na určitém principu solidarity, ale že také musí obsahovat motivační složku, aby si lidé už od mládí na důchod odkládali peníze stranou. Ale nic z toho bohužel předložený návrh nesplňuje.

Paní ministryně vyjmenovala 7 svých základních priorit: