Vážená paní ministryně, vážené poslankyně, poslanci,

čas, který tady už diskutujeme, ukazuje, že napříč politickým spektrem panuje jedna shoda a velký cíl, aby služby péče o nejmenší děti v České republice byly pokud možno co nejvíce dostupné. Ta cesta, která ale podle každého z nás k tomu vede, se v některých případech trochu liší.

Já si pamatuji tu debatu, když tento zákon, který tady teď novelizujeme, vznikl, a pamatuji si také to, že opravdu to bylo považováno napříč spektrem za obrovský úspěch, protože po mnoha letech, kdy si rodiče dětí mohli o dostupnějších službách, kvalitních službách péče o mladší tří let v České republice nechat jenom zdát, se konečně začal opravdu budovat systém, který do dnešního dne stál tuto zemi a případně zdroje z evropských peněz miliardy korun - hovoří se o osmi miliardách, což nejsou vůbec malé peníze - a který naštěstí za ta léta opravdu setrvale rostl a nabízel právě rodičům a dětem tu službu, kterou oni potřebují, pokud chtějí právě kloubit péči o nejmenší a návrat do zaměstnání či jakékoli další své povinnosti. A teď tímhle přístupem, který předvádí současná vláda, zejména paní ministryně Maláčová, dochází k tomu, že by ten úmysl, aby tento cíl byl naplněn, mohl být ohrožen. Je to podle klasického hesla, že se může podařit s vaničkou vylít i dítě. A toho se obáváme. Je tady totiž zcela jasný požadavek a potřeba zajistit dlouhodobou udržitelnou strukturu financování dětských skupin. To nikdo nerozporuje, to vůbec není něco, co bychom sami necítili jako potřebné. Na druhou stranu ale místo toho, aby došlo k úpravě zákona, která právě na tento nedostatek a tuto řekněme skulinu do budoucích let, kdy už nebude tolik snadné získávat i pro Českou republiku z evropských peněz právě možnost financovat tento typ služby, nejenom je zřizovat, ale i provoz, tak místo toho, abychom tuto skulinu vyplnili a vyřešili tento problém, tak paní ministryně přichází s robustnějšími změnami, které v mnohých případech jsou zcela nadbytečné a v mnohých případech naopak ohrožují už stávající skupiny, jejich existenci a můžeme se dopustit toho, že místo toho, abychom je udrželi při životě, tak zaniknou.

Tak to zkrátka je, říkají to provozovatelé těch skupin napříč zemí. Není to něco, co bychom si tady vymysleli, ale je to přímo odezva z praxe, zpětná vazba. Proto si myslím, že bychom se měli všichni, a zejména ministerstvo, snažit o opravdu minimalistickou novelu, která nebude mít ambice měnit to, co funguje, zasahovat do toho, co se osvědčilo za těch více než sedm let, ale bude mít tendenci opravdu jenom tu skulinu, tu jednu záležitost vyřešit, napravit a všichni by byli spokojeni. Věřím tomu, že by takový zákon tady prošel jako nůž máslem, jak se říká, byla by to debata, která by byla možná o nějakém třeba dílčím detailu, ale rozhodně by nebyla tak košatá a rozhodně by nebyla tak rozhořčená. Zcela oprávněně rozhořčená je, protože já si myslím, že jestliže si tady všichni dáváme ten cíl, a to jest širší, dostupnější nabídka kvalitní péče o děti, tak se k němu nedá dojít tou cestou, která je nastíněna. Skutečná možnost volby pro rodiče menších dětí v České republice v mnoha regionech a pro mnohé existuje stále ještě více na papíře a v nějaké teoretické rovině než v té praktické. Není to tak hrozné, jako to bylo před mnoha lety, to se určitě shodnu se všemi, kteří se tomu věnují a zabývají se touhle problematikou, ale pořád tady ještě máme hodně co napravovat.

Co se týče možnosti dostat dítě do školky, do této vzdělávací služby, která by měla být dostupná i dětem minimálně od tří let, ale pokud možno třeba i mladším, tak je to stále otázka regionu, ve kterém žijete. Není to otázka toho, jestli to dítě máte a stát vám jakoby garantuje, že se o takovouto službu postará. Zkrátka existují místa, kde i dvouleté dítě bez problému umístíte, a naopak, kde u čtyřletého jste rádi, že se to vůbec podaří. A tady tato nerovnost přístupu k této základní vzdělávací službě, která v České republice funguje po mnoho desetiletí, je jedním z důvodů, proč jsme se jako zákonodárci už před mnoha lety snažili vyřešit ten problém a dětské skupiny, které skloubily právě tenhle, řekněme, věkový charakter, kdy některá dítka narozená ke konci roku v září a dále mají ten problém větší, jiná nikoliv, tak jsme se snažili toto vyřešit. Povedlo se alespoň částečně a zároveň to řešilo nedostatečnou nabídku jeselských zařízení.

A paní ministryně se teď rozhodla, že vlastně dětskou skupinu přejmenuje na jesle, aby se to mohlo vydávat za něco úplně nového, abychom mohli slýchat teď v předvolební kampani: já jsem něco nového zařídila, provedla, ale je to ve své podstatě jenom kosmetická změna názvu a důležitá a mnohem zásadnější je ta debata o těch podmínkách provozování takovéto služby. A jak je tady vidět i v té debatě, která už proběhla, je tady zřejmý, dá se říci, ideový spor, ten spor toho, jestli stát má opravdu tolik zasahovat do volby rodičů, jestli on je ten, který má všechno ve škatulkách přísně změřit a vlastně si to nalinkovat, jak to jemu vyhovuje, anebo jestli důvěřujeme lidem, rodičům, že oni prostě chtějí pro své děti to nejlepší a pohlídají si, aby ta služba skutečně byla dobrá, aby se v ní dítěti nestávala žádná újma, aby o něj bylo dobře pečováno, bylo dobře rozvíjeno včetně právě třeba toho vzdělávání, které tady je také často skloňované.