Děkuji vám všem, že jste mě pozvali. Děkuji Pavlovi za to, že mi dal svou cenu. Líbí se mi to: dostal jsem cenu od toho, koho jsem kdysi nevolil. A to jsme my! Jsme svobodní lidé, kteří se mýlíme, jsme schopni uznat své chyby a ocenit jeden druhého...

Snad proto, že jsem tak atypický lidovec, mně bylo dovoleno říct pár slov. Dnes se mě už několik lidí ptalo: Proč jste tak brzo opustil veřejný život? A já jim říkám: Ale já ho vůbec neopustil. Stanovil jsem si jinou prioritu. Odešel jsem zpátky na školu, ze které mě v roce 1970 vyhodili, za svými studenty. A chci jim převyprávět všechno, co jsem zažil. Dobré i špatné. Z pódií i ze zákulisí. Ať aspoň těch 50 studentů, kteří se přihlásili na můj kurz, ví absolutně všechno, co se tady stalo. (potlesk) A jezdím po gymnáziích do roztrhání těla, což se mi daří (smích). To je moje priorita a to jsem vám chtěl říct.

Jedna jediná priorita: děti!

Mně vlastně vždycky naskočí husí kůže, když slyším „priority“. Priorita je jedna! Můžu pak své priority seřadit a říct: to je druhá priorita, třetí... Ale priorita je jedna. Stejně tak mi vadí všechny ty „hodnoty“. Evropské, euroatlantické, křesťanské, hebrejské... Hodnoty máme mít seřazené, aby se vědělo, o co nám jde. O co nám jde nejvíc, co je na druhém místě, co jsme ochotni obětovat ve jménu té vyšší hodnoty, té vyšší priority. A já bych si moc přál, aby prioritou lidovců byli mladí lidé. Dětičky ze školky, žáci ze základek, studenti, paní učitelky, páni učitelé, paní kuchařky, paní uklízečky, školníci, všechno, co souvisí se školou.

Děti jsou to nejdůležitější! Učiňte si to svou prioritou. Nestyďte se říct, že to a ono je až dvojka. Bude všechno přehlednější. Kdyby politické strany měly takto seřazené priority, pak by se ten politický život zpřehlednil. Politické strany by zase získaly svou věrohodnost. Myslím, že by se zas vynořila pravice a levice, lidi by tomu začali rozumět. Buďme šetrní k těmto slovům! To se to snadno řekne - euroatlantické priority - a co to je?!

Já jsem tady zažil před dvěma lety tu euforii... A taky jsem euforizoval - a potom přišla ta kocovina. Mám na mysli spojení se STANem a odskok. Nebudu se v tom rýpat. Jenže mám od té doby pocit, jako by lidovci byli zplihlí, jakoby přejetí. Cítím u nich opatrnost. Pořád se vyhraňují: nejsme tamti a tamti, nesdílíme ten -ismus a ten -ismus. Pro lidi to moc přehledné není.

Desatero a politický liberalismus

Dovolím si tu jediné učitelské extempore: liberalismus. Zakladatel liberalismu Adam Smith se svou slavnou neviditelnou rukou (konec 18. století, skotské osvícenství) byl hluboce věřící katolík. A předpokládal, jako by to vytknul před závorku, že Desatero dodržují přece všichni, včetně podnikatelů! Podnikatelé byli vlastníci a vlastníci byli podnikatelé. To byl úplně jiný svět. Hauzírovat, jako u nás na začátku 90. let, „s neviditelnou rukou“ je úplně mimo. Ano, to byl sobecký, bezohledný liberalismus. Říkali jsme mu neoliberalismus. Od toho skutečně dáváme ruce pryč! Pak je cosi pošetilého, nebezpečného a asi i svůdného: libertarianismus. Ten rozvolňuje všecky důležité rozdíly nejenom mezi lidmi vůbec, ale v rámci jakéhosi obecného tažení za svobodou ohrožuje zbytky řádu každé společnosti. I od toho dáváme ruce pryč...

Ale prosím pěkně, je také politický liberalismus (John Locke, Montesquieu) a ten s tím ekonomickým nemá společného skoro nic! A na politický liberalismus přísahejme. To je dělba moci! To je ústavnost! To je vzájemná kontrola! To je nezávislá justice! Prosím, abychom zpozorněli, zpomalili a k tomuto liberalismu se vždycky hlásili.

Říkal jsem, že mně z dálky naše strana připadá trošku přejetá. Potřebuje nakopnout, v tom nejlepším slova smyslu. Myslím si, že potřebuje nové tváře. Přeji Vám moudrou směs odvahy a rozvahy, rozvahy a odvahy. To je má tichá, nejtišší modlitbička za vás a pro vás. Děkuju vám! (bouřlivý potlesk a ovace)

Petr Pithart