Vážené sestry a bratři, dámy a pánové, milí přátelé,

ze všeho nejdřív chci ocenit naši stranu a její vedení za to, že se v nedávné vládní krizi chovala uměřeně, že ani jednou neuklouzla. Její dikce byla lakonická, loajální - k ústavě, ke státu. Nezaznamenal jsem žádnou chybu.

Osvědčili jsme se v sebeovládání, trpělivosti, respektu k pravidlům. Zažil jsem už před lety v Senátu tu blízkost a tak si myslím už dlouho, že bude dobře, když do nelehkých nadcházejících dob nevstoupíme sami, když nám po boku půjdou Starostové a my po jejich boku. Jsou to lidé, kteří mají občané České republiky na očích víc než jiné. A je v tom tak i šance, že zůstaneme koalicí bez skandálů. Věřím, že tak vznikne uskupení nejen mechanicky středové, ale - jak to říci - nadstředové, že nás budou oslovovat i témata a hodnoty, které neleží na vodorovné pravolevé ose, kde se vedou spory o přerozdělování, ale také témata a hodnoty na ose vertikální, ukazující vzhůru. Na jejím horním konci je sebeomezující se ústavní demokracie, solidarita a také soudci. Přitom na jejím dolním konci je autoritářství, mocenská rozpínavost, sobectví. Právě nad středem a nikde jinde bude doufám manévrovat naše uskupení a bude jej ukotvovat solidarita.

Solidarity je dnes třeba ve vztahu třeba k našim důchodcům a k lidem na okraji, kteří si to nezavinili. Ale podle stejného měřítka také k Řekům a Italům, kteří za polohu svých zemí na pobřeží Středozemního moře rovněž nemohou. Soucit pak patří lidem, kteří právě teď leží na cestě a my je můžeme překročit, protože to nejsou našinci. Ale my to neuděláme. Solidarita a soucit, to je to, co udržuje lidská společenství pohromadě: národy, státy, spojenectví či unie státu. Takovéto postoje dnes působí proti rozkladným silám špatně regulovaného trhu, proti odstředivým silám globalizace puštěné ze řetězu. My Lidovci a Starostové se oproti odstředivým silám právě teď spojujeme. Řadě lidí smysl našeho spojení ještě, tak říkajíc, nedochází, ale věřím, že dojde a ocení naši odvahu, když dobře vysvětlíme, oč nám spolu jde.

V České politice je odvaha málo známé slovo. My spíš známe staré ještě za socialismu osvědčené "Mít svý jistý" a starat se jen o sebe. Když už někdo takto riskuje, řeknou si lidé: musí mu asi jít o něco důležitého, přece by se do toho jinak nepouštěl, když má své mandáty jisté a ještě se přitom ti dva skoro vůbec nehádají. Jinak se tu přece hraje "každý sám za sebe", co nejopatrněji při zdi. A navíc si myslím, že nemalá, a proto úctyhodná oběť moravských kandidátů ve prospěch našich lidí na územích tolikrát zraněného českého severu a západu nám jako křesťanům sluší. My snad přece ještě pořád víme, co je oběť, že se bez obětí nedělo a neděje nic, co bylo, a je v lidských životech a v lidských dějinách důležitého. Bez ní není ani žádný příběh a my lidé máme silnou potřebu žít uprostřed příběhu. Uprostřed příběhu nejen v agendách rozpočtu a deregulace či regulace.

Do obtížných dob má strana dobrého předsedu: mluví málo, naznačí někdy víc, než vysloví. A učiní tak právě lapidárností, lehoučkou ironií, která zbavuje problém nadbytečné melodramatičnosti. Činí tak úsečnými větami a ještě se přitom neznatelně, ale pořád, tak trochu usmívá. Jako kdyby chtěl říci: já vím, že i vy to víte... ano, je to složitější, to si řekneme jindy,... víme o tom, ale teď musíme jednat, rozhodnout se a věříme, že to dopadne dobře. Bělobrádkův vlídný sebeovládavý minimalismus zachránil, myslím si, řadu složitých situací. Úsporným stylem a přitom "tahem na branku" připomíná mě Josefa Luxe. Prostě talent!

Proč ale pořád mluvím o těžkých dobách. Budeme se napříště nejednou dohadovat, budeme i spolurozhodovat o zachování ústavní demokracie u nás i v Evropě. Nedejme se mílit. Bude to teď hodně na nás. Potvrdíme nebo raději nepotvrdíme, že se v jejím středu kontinent politicky láme. Možná také v České republice. Ona totiž demokracie je nejvíc ohrožena tehdy, když si lidé myslí, že teď "už je to na beton", že jsme na tom lépe, než ostatní. Ale čtěte si o stavu lidských myslí v Německu za Výmarské republiky na konci dvacátých let minulého století a ještě i chvíli potom. Čtete, a říkáte si: vcelku pohoda, sem tam nějaké reptání, prý také únava a bumho. Pohroma vždycky přichází po špičkách. Když se lidé oddají sebeuspokojení, když si s pocitem, že už jsou unavení nekonečnými volbami, zjednodušují vládnutí rozvolní dělbu moci a vyvažování jednotlivých mocí, zavedou si všelijaká zkrácená jednání. Volby co možná najednou, a pak k čemu tolik poslanců,... to všechno prý z úsporných důvodů. Končí to pak u dekretálních pravomocí parlamentu a u režimu prezidentské republiky. Vidíme v přímém přenosu už více než čtyři roky, že pro naše poměry by se takový režim, takové zjednodušování a soustředění moci, opravdu nehodí.

A tak se stalo, že teď na nás, na naší straně, na našem uskupení, zůstává odpovědnost za to nejdůležitější: za Evropu. Nevíme o tom až dnes - přece není náhodou, že naši lidé jsou předsedy obou evropských parlamentních výborů. A hlavně kolem našich členů je hluboké a dlouhodobé proevropské rodinné zázemí našich dětí a vnuků. Všem našim členům je třeba za takovou výchovu poděkovat. Navštívila nás zkrátka velká odpovědnost, větší než dnes tušíme. Ukáže se možná větší, než bychom si přáli. Přijmeme jí klidně a se vší odpovědností. Všechny malichernosti musí jít dnes stranou.

Zdař Bůh našemu společnému dílu.