Developeři tvrdí, že v Praze nejsou volné pozemky, na kterých by se dalo stavět. Proto si často koupí pozemek, který je dle územního plánu polem, a pak doufají, že se jim podaří změnit územní plán tak, aby se stal stavebním. Nedělají to ovšem zdaleka jen pro to, že by volné pozemky nebyly. Je to pro ně výrazně výhodnější. Pole koupí za pár korun, za stavební pozemek by museli vysázet minimálně 4- 6 000 Kč za metr. Proto ty obrovské tlaky na změny na změny územního plánu. A když už koupí stavební pozemek, tak z něj hodlají vytěžit maximum. Koupí-li si pozemek, na kterém mohou stát rodinné domy, snaží se změnit koeficienty využití tak, aby se tam daly postavit mnohem vyšší bytové domy. To už dnes nejde tak snadno jako dříve, protože tyto změny se musí po rozhodnutí soudů pořizovat jako řádné změny územního plnu a trvá to tudíž dlouho. Navíc si lze klást otázku, proč by se tam nemělo postavit to, co je v územním plánu povoleno.

Na druhou stranu je pravda, že volných stavebních pozemků není moc. Díky restitucím se velká část pozemků vrátila původním sedlákům či jejich potomkům. Ti zpravidla po revoluci část půdy prodali, aby si mohli postavit domy pro sebe či pro své děti, rozjet podnikání, podívat se po světě a podobně. Nyní jsou mnozí z nich „za vodou“, pozemky prodávat nepotřebují a ani nechtějí, protože mají (dozajista oprávněný) pocit, že půda je něco, co má trvalou hodnotu a v čem mají jednoduše a bezpečně uložené peníze. Opticky to tedy vypadá, že stávající územní plán umožňuje ubytovat až 450 000 lidí, fakticky je to ale mnohem méně, právě proto, že mnohé stavební pozemky nejsou ve skutečnosti pro výstavbu dostupné.

Situaci podle mého názoru nevylepší ani nový Metropolitní plán. Jeho autoři zcela správně tvrdí, že stavět by se mělo především na nevyužívaných přestavbových plochách (brownfieldech) v širším centru, jako jsou např. pozemky bývalých nákladových nádraží na Žižkově či na Smíchově, nevyužívané pozemky kolem dráhy v Bubnech, pozemky bývalých průmyslových areálů ve Vysočanech, Hloubětíně atd. To je nepochybně správná cesta, protože zastavovat pole na okrajích a tato území v širším centru nechávat ladem bylo zcela absurdní. Autoři nového Metropolitního plánu ale také plánují výstavbu v centru maximálně zhustit, protože mají pocit, že je Praha velmi řídká a na hranici rentability. To už je diskutabilnější, protože to povede buď k záborům zeleně (nový územní plán se ale pojmu „zeleň“ důsledně vyhýbá), nebo k velkému výškovému nárůstu nové výstavby, nebo k obojímu. Což současní obyvatelé asi neponesou nadšeně. Na druhou stranu metroplán velmi důsledně omezuje výstavbu v okrajových částech. Ponechává jen to, co už obsahuje stávající územní plán, ale prakticky žádné nové plochy pro zástavbu neumožňuje, veden snahou omezit suburbanizaci, tedy zástavbu do volné krajiny. V kombinaci s výše uvedenou majetkovou držbou to opravdu může vést k nedostatku vhodných pozemků pro výstavbu. K omezení suburbanizace přitom nedojde, neboť lidé toužící po bydlení v domečku se zahrádkou si prostě jen zakoupí pozemek pár metrů od pražských hranic ve Středočeském kraji. Městské části už se proti tomu začínají ozývat. Na jedné straně se bouří centrální městské části, kterým vadí nadměrné nahuštění zástavby, na druhé straně okrajové části, které si stěžují, že nebudou moci normálně přirozeně růst. Nespokojeni tak jsou vlastně všichni.

Jak z toho ven? To, že se někomu v 90. letech změnilo pole na stavební pozemek, byla pro mnohé šance. Někdo ji využil, někdo ne. Stavební zákon umožňuje odejmout pozemky ze zastavitelných pozemků, pokud se na nich v době platnosti územního plánu bez důvodu nezahájí výstavba. Bylo by tedy možné majitelům pozemků říct: fajn, vy jste svou šanci stavět před 16 lety dostali a nevyužili jste ji. Nyní tedy učiníme z vašich pozemků opět pole, aby svou šanci dostali i jiní. Tuto možnost danou stavebním zákonem ale metroplán absolutně nevyužívá. Nebydlící tedy asi budou mít smůlu. Buď budou bydlet na brownfieldech v bytech, nebo za Prahou. Nic mezi tím totiž nebude.