Tato budoucnost ovšem až tak světlá není. Není nutno zdůrazňovat, že ekonomická krize, krize eurozóny, ale také migrační krize, radikální zhoršení stavu bezpečnosti ve světě – od islamistického terorismu po ruskou rozpínavost; to vše zhoršuje náladu v Evropě a doslova státy EU trhá od sebe. Jeden stát se už plánuje utrhnout a je opravdu nejvyšší čas, abychom se začali zamýšlet, jak „táhnout káru dál" udržitelným způsobem.

Bílý kůň neboli tedy Junckerův Bílý papír představil pět scénářů, jak by mohl vývoj po brexitu vypadat. První scénář představuje pokračování v zavedeném stylu, druhý omezení EU na jednotný trh, třetí dvourychlostní Evropu podle hesla „kdo chce dělat víc, bude dělat víc", čtvrtý představuje dělání méně, ale mnohem efektivněji a poslední scénář předesílá dělání mnohem více spolu. Komise nepobrala moc představivosti při představování těchto scénářů, především když hned první scénář je zcela nerealistický, druhý není v zájmu největších hráčů, čtvrtý je de-facto první (už současná Komise bezprecedentně zúžila počet předkládané legislativy v porovnání s Barrosovou Komisí) a poslední není vyjádřením vůle občanů EU. Takže zůstává třetí scénář – skutečný bílý kůň.

Asertivitu některých členských států EU v kontextu migrační krize si „staré" členské státy EU vyložili jako neochotu těchto států sdílet solidaritu dle jejich představ a začali uvažovat o vytvoření „zdravého jádra EU" a periferie. Téma dvourychlostní Evropy není ovšem úplně nové a ozývá se v různých obměnách už od roku 2004, kdy byla EU radikálně rozšířena. Do velké míry odráží neochotu „velkých" naslouchat těm „malým, nezkušeným" z východu. Když se, hlavně v kontextu migrační krize, ukázalo, že přístup těch „malých a nezkušených" byl v zásadě rozvážnější a předvídavější, akcelerovalo to diskusi o dvourychlostní Evropě.