Z nějakého důvodu média věnují transatlantické obchodní dohodě (TTIP) pozornost jen občas a ne příliš intenzivně. Čeští občané z toho pak obvykle dovodí, že TTIP nevěnují pozornost ani politici, což ale není pravda. Podívejme se tedy na nejnovější vývoj z oblastí, kterým se v Evropském parlamentu věnuji.

V říjnu v Miami na Floridě skončilo 11. kolo jednání k TTIP. Vyjednávačům z Evropské strany muselo být pořádné horko, protože obě strany "vyjádřily naději, že budou moci dohodu uzavřít do konce roku 2016." Se spěchem je tedy definitivně konec. A co si tedy smluvní strany vzaly s sebou z Miami na cestu kromě písku na sandálkách?

Například to, že vzájemná cla jsou tak nízká, že nebude nikomu moc vadit jich 97 % časem úplně zrušit. Zbývající 3 % jsou naopak tak citlivé komodity, že "se ještě uvidí" a na dohodu případně přijde řada až v rámci případné závěrečné dohody. No, to je tedy skutečně překvapení.

Vyjednavači se prý také hodně věnovali veřejným zakázkám. Podle všeho dbali zejména na to, aby si přitom nic neřekli, protože podle zprávy z jednání si teprve v únoru příštího roku možná prozradí, co by tak asi kdo od koho chtěl. Jisté je, že USA si nenechají sáhnout na Buy American Act. Ostatně kdyby třeba americké ministerstvo dopravy otevřelo zakázky neamerickým firmám, nastal by konec světa nebo spíš konec Kongresu USA. Stejně jako v případě, pokud by mělo v USA skončit povinné zadávání subdodávek v rámci státních zakázek pouze americkým malým a středním firmám. Řekl bych ale, že evropské vyjednavače nejvíc bolí hlava z faktu, že federální vláda USA nemůže zavázat státy Unie k dodržování případných dohod. EU tak podle mě nemá moc co získat a bude muset svoje ambice výrazně zmírnit.

V zásadě nic nového nepřinesla ani debata o takzvané regulatorní spolupráci. Všichni jsou sice optimističtí a konstruktivní, ale mezi řádky lze číst, že i tady američtí vyjednavači tvrdě tlačili pouze vlastní zájmy. Američanům vadí víceméně celý systém legislativy Evropské unie, včetně například předpisů týkajících se používání hormonů při výkrmu zvířat až po možnost supervize vládních institucí nad akreditačními laboratořemi. Hormony v mase jsou pro nás Evropany tabu. Co se pak týká nutnosti nezávislé vládní supervize nad akreditacemi výrobků, o její nutnosti nás myslím dostatečně přesvědčil skandál s prsními implantáty nebo kloubními náhradami. Takže sice byli všichni konstruktivní a intenzivní, ale k nějaké dohodě se jednání nepřiblížila ani o píď.