Děkuji za slovo. Vážený pane ministře. Rád bych se s vámi podělil o zážitky spojené s cestováním rychlíkem Českých drah mezi Hradcem Králové a Prahou druhou třídou. Pokud by vám mé zážitky připomínaly povídku "Moje jízda tramvají", jedná se, věřte, o podobnost čistě náhodnou.

První, co mě překvapilo, bylo, že na nádraží v Hradci Králové na informační tabuli v hale bylo hlášení o příjezdu vlaku na třetí nástupiště. Na zmíněném nástupišti tato informace již nebyla. Objevil se vlak, tak jsem se zeptal drážního zaměstnance, který se zde potuloval, zda tento vlak jede na Prahu. On odvětil, že jede na naftu a svému vtipu se srdečně zasmál.

Ve vlaku byla některá místa označena rezervačními lístky. Cestující si posedali na místa lístky neoznačená. Vzápětí se nově příchozí dožadovali i nerezervovaných míst a to tak, že se stojící vrhli doslova na sedící. Po krátkém boji došlo k uklidnění až na to, že mnoho lidí, hlavně starých, stálo v uličce. Co chvíli se ozvalo zaúpění, když rychlík trhnul a méně zdatní, hlavní důchodci, se udeřili o madla.

Dále se rozvinula debata na téma volných střech vagónů, zřejmě inspirace dopravou v Indii. Kdyby tak dali na perony trampolíny, my bychom si naskákali. Náhle se ozval jakýsi vzdělaný pán a řekl - co se na ten chybějící vagón složit? I za války se lid v Sovětském svazu skládal na tanky a v šedesátém osmém jsme se i my skládali na zlatý poklad republice. Co je proti tomu jeden vagón? V tu chvíli se k nám prodral průvodčí, byl velmi komisní a poznámky o chybějícím vagónu odbyl slovy - to si stěžujte nahoře.

Chtěl jsem vám, pane ministře, přiblížit kulturu cestování rychlíkem Českých drah. (Předsedající upozorňuje na čas.) Jestli vám to přijde jako smích skrze slzy, budete blízko pravdě. Ptám se - mají cestující započít se sbírkou na vagón, nebo si nějaký starší zrenovovat? Děkuji.