Dobré odpoledne. Vážení páni ministři, paní ministryně, vážení kolegové. Asi to není úplně překvapením, já budu samozřejmě komentovat kapitolu kultury, protože je to oblast, která mě velmi zajímá a která je velmi a velmi podfinancovaná. Skoro se mi chce říct, a já to řeknu, že zažíváme příběh, kdy při schvalování rozpočtu jsme jednu miliardu vzali, pane ministře, a vzápětí po půl roce tu miliardu vracíme. Plus minus. Ale to přerozdělení nepovažuji za úplně šťastné. Za tu dobu se spousta věcí posunula, inflace vzrostla, strašně zdražily energie a všechny ostatní záležitosti, které do kultury vstupují. 

Teď bych se ráda pověnovala jednotlivým číslům. Vy navyšujete (Obrací se k ministrovi financí Stanjurovi.), nebo omlouvám se, že mluvím na vás, pane ministře, ale pan ministr Baxa tady není, ale určitě mě poslouchá, navyšujete kapitolu... navyšujete příspěvek pro příspěvkové organizace Ministerstva kultury o částku 614 milionů korun. Částka je to poměrně veliká v tom velkém rozpočtu, ale je potřeba ji rozklíčovat. A vy to i píšete v té důvodové zprávě: 314 milionů je totiž pokuta NPÚ. A já tady nechci obviňovat pana ministra Baxu, že za to může. Nemůže za to. To je chyba, která vznikla při administraci projektu a vrátit ty peníze se prostě musí.

Zůstává tam 280 milionů na činnost příspěvkových organizací. Ale v 280 milionech je i částečné zvýšení platů, jak bylo řečeno na jednání tripartity panem ministrem Baxou zástupcům zaměstnavatelů v kultuře. Je tam samozřejmě zohledněno i to, že se zdražily zásadním způsobem energie. Já jsem tady na to upozorňovala. Upozorňovala jsem na to při schvalování rozpočtu, že škrty v této oblasti jsou krátkozraké, a že to ty příspěvkové organizace velmi brzy doběhne. A ano, můžeme se tady bavit o tom, že je potřeba šetřit energií. O tom ani debatovat nechci. Ale jsou příspěvkové organizace, které úplně omezit spotřebu energie nemůžou, protože jejich úkolem je schraňovat a ochraňovat sbírky, které potřebují specifické požadavky, jako například Národní filmový archív. Předpokládám, že pan ministr Baxa se tam byl podívat. Je to poměrně nová budova, ale v jejím archívu za speciálních podmínek, za určité teploty a vlhkosti jsou uchovávány filmy, které pokud vyndáme z toho archívu, tak budou navždy zničené. A takhle tady můžu pokračovat, Národní muzeum, můžu tady mluvit o Národní galerii a tak dále, a tak dále. Á, pan ministr Baxa je tady. Děkuji za to.

Je potřeba říct, že těch 280 milionů prostě stačit nebude. A víme to. Pan ministr Baxa kýve. Předpokládám, že s tím počítá, protože například hospodaření Národního divadla nevypadá úplně dobře. Předpokládám, že tam bude ztráta. Ale nebude to jenom tam, bude to i v jiných příspěvkových organizacích, protože v covidu začal odliv návštěvníků. Začal. To tak prostě je. Bylo to dáno restriktivními opatřeními. A ten návrat ve velkém, který jsme očekávali, se prostě nekonal. Nekonal se, protože po covidu přišla situace energetické krize a první škrty, které rodiny dělají, tak jsou škrty na kulturu a na sport. Myslím si, pane ministře Baxo, že je potřeba vybojovat větší částku, protože pro ty příspěvkové organizace, které dlouhodobě nemohou být v červených číslech, a to vy mi potvrdíte, to bude existenční.

A teď se zastavme u těch platů. Jsem velmi ráda, že aspoň od září se podařilo zvýšit základní platy o 10 %. Ale řekněme si, jak na tom zaměstnanci v kultuře jsou. Jejich průměrný plat je zhruba 27 000 korun. A nemyslím si, že jsou tam nějaká výrazná prázdná tabulková místa, že se ty peníze dají použít na odměny. Ono to tak úplně není. Řekněme si, že těch 27 000 je zhruba, a omlouvám se za ten výraz, ale je to zhruba polovina průměrného platu v České republice. (Ministr Stanjura namítá, že tomu tak není, protože průměrný plat je asi 40 000 korun.) Zhruba. Je to 47, podle mě je. Dobře, nebudu se s vámi přít, pane ministře. V pořádku. Nicméně pořád je to výrazně pod průměrem.

A řekněme si, že takové klišé ve společnosti je, řekněme si, že to nejsou jenom umělci, kdo jsou tam zaměstnaní. Jsou tam knihovníci, jsou tam odborná řemesla, jsou tam archiváři a další a další a další. Jsou to odborníci, často vysokoškolsky vzdělaní, srdcaři, kteří se dostanou do situace, že ten plat jim nebude stačit na zaplacení základních složenek, které dostávají doma. A skončí to tak, že stejně jako v covidu si budou hledat práci někde jinde. Řetězce zajásají, protože Lidl, který například bere pokladní, tak nabízí přes 40 000 korun. Tak já se ptám, jestli tenhle způsob je ten správný pro to, abychom zachovali kulturu, která samozřejmě v této velké množině problémů, které máme, se zdá jako malý problém, ale význam kultury je obrovský. A pokud tam zasekneme takhle sekeru, tak se obávám, že spoustu věcí nenávratně, ale opravdu nenávratně ztratíme.

Pan ministr Baxa rád říká při jednání s tripartitou, protože já s nimi samozřejmě jednám také, že jsme ve válečném stavu. Teď trošku poopravil rétoriku na poloválečný stav. Můžeme o tom diskutovat, můžeme souhlasit, nesouhlasit. Samozřejmě chápu i ten apel, že zaměstnanci musejí mít porozumění, ale oni prostě ty složenky zaplatit musí. Jim nic jiného nezbude. Mají rodiny, mají děti, a ty náklady opravdu jim stoupají jako všem ostatním.

Já bych, pane ministře Baxo, přivítala, kdybyste přišel s nějakým plánem postupného růstu, nejenom v letošním roce, ale v příštím roce. Ale oni v příštím roce nemají příslib žádný. Oni mají jenom ten příslib, že peníze nebudou a že vlastně nikdo neví, jestli bude na zvýšení platů. Moc bych si přála, chci tady apelovat na pana ministra financí, aby při tvorbě rozpočtu myslel na ty zaměstnance v kultuře. My dlouhodobě, a teď budu sebekritická, já jsem tady nebyla ty čtyři roky, ale i ty minulé vlády trošku žehrají na to, že pracovníci v kultuře jsou srdcaři a že to dělají z lásky. Ale na to se opravdu nedá spolehnout. Oni v této chvíli musí z něčeho žít. Takže chci apelovat na vás, pane ministře Stanjuro, myslete na to, až budete přidělovat peníze kultuře. Prosím, vzpomeňte si na můj apel, protože já se nechci dočkat chvíle, že opravdu budeme zavírat muzea, galerie, protože tam ti lidé nebudou chtít pracovat, nemůžou si to dovolit. Budou sice smutní, budou zhroucení, protože pro ně je to mnohdy životní náplň, ale nic jiného jim prostě nezbude. To je ta jedna velká částka.

Pak je tady druhá velká částka. A za to chci poděkovat i panu ministrovi financí, panu ministrovi Baxovi, a to je navýšení filmových pobídek. Myslím si ale, a v tom s panem ministrem Baxou úplně souhlasit nemůžu, že zastropování není šťastná cesta. Nezlobte se na mě, není. Rozumím, je potřeba podporovat naše české filmy, naše české produkce. Ale takto odpálit - promiňte mi ten výraz - velké produkce, které tady utrácení peníze a dělají obrovskou reklamu České republice, turistickým cílům v České republice, tak to považuji za nezodpovědné, protože tyto produkce odejdou.

Odejdou do zemí, kde ty filmové pobídky jsou větší, ta procenta, než jsou u nás - my si řekněme, že jsme na průměru, možná mírně pod průměrem - ale už se nevrátí. Už se nevrátí a já to považuji za velkou chybu a myslím si, že to zastropování - a mluvila jsem i s producenty - oni z toho také nadšení nejsou. To si řekněme, tak to prostě je. Takže to je těch 570 milionů.

Teď se chci zeptat na investice, pane ministře. Já jsem od vás ještě nedostala jedinou konkrétní odpověď, jaké investice budou v letošním roce realizovány. Já jsem si odpověděla sama. Já jsem pochopila, že žádné. Žádné. Prostě ty peníze tam na to nejsou v těch příspěvkových organizacích, nemůžou být. A myslím si, že je to škoda. Ty projekty jsou připravené a je potřeba na ně dát peníze. Chápu, že rozpočet je napjatý, ale pokud neopravíme Novou scénu Národního divadla, tak nám za chvíli spadne. To je realita. A těch projektů je mnoho a mnoho dalších.