Debakl KSČM v letošních obecních i senátních volbách potvrzuje trend z předchozích let a je logickým důsledkem pokračování sebevražedného politického kursu vedení strany. Volby v ČR rozhodují především celostátní témata a kvalita celostátních lídrů, přičemž sterilita KSČM v těchto kritériích je natolik výrazná, že táhne ke dnu i regionální kandidáty, což se v těchto volbách projevilo naplno.

Hlavní oponent předsedy KSČM Filipa bývalý místopředseda s. Skála v rozhovoru pro Parlamentní listy řekl, že od čestných mužů a žen očekává po tomto dalším volebního debaklu urychlené vyvození osobní odpovědnosti. Reakce s. Filipa, že jej názor s. Skály nezajímá a že měl dokázat svůj veřejný mandát kandidaturou do Senátu, považuji za bezprecedentní projev přezíravosti a velmi neumělou snahu odvést pozornost od podstaty problému. Již na letošním sjezdu Skála zastupoval názory zhruba poloviny členské základny, a nebylo by překvapením, kdyby to nyní byla už výrazná většina. Filip to neví? Nebo ho ani tyto názory nezajímají?

Navíc přece nejde o to, zda Josef Skála kandidoval do Senátu, ale o odpovědnost vedení strany za další ostudnou volební porážku. Za vše hovoří skutečnost, že do 2. kola senátních voleb postoupila jediná kandidátka KSČM, v Praze či Brně KSČM vypadla ze zastupitelstva a téměř všude jinde opět oslabila. To není náhoda ani momentální výkyv, to je konstantní výsledek naší politiky posledních let. To taky Vojtěcha Filipa nezajímá?

Předseda Filip se neuvěřitelně mýlí i v konstatování, že výsledek voleb je reálným odrazem situace ve společnosti. Volební výsledek je odrazem našeho fatálního selhávání a nulové sebereflexe. Prohráli jsme čtvrté volby za sebou a ze strany s potenciálem kolem 30% jsme otloukánkem v lepším případě balancujícím těsně nad uzavíracími klauzulemi. Fotbalovou terminologií místo boje o titul hrajeme každý rok o udržení. Představme si třeba Spartu Praha v této situaci. Žádný její trenér by s takovými výsledky nevydržel ani jednu sezonu.

Naše výsledky jsou v ostrém kontrastu též vůči tomu, že především ANO, ale i SPD a Piráti jsou opakovaně úspěšní s našimi tématy. Ve společnosti je po levicových tématech velká poptávka, leč místo nás ji uspokojují jiní. Co může být větším důkazem naší neschopnosti, než úspěch pravicovějších stran s našimi tématy? A co může být výmluvnějším důkazem nedostatku sebereflexe, než setrvávání ve vedoucích funkcích lidmi, pod kterými strana neochvějně míří do politického zapomnění?

Namísto slepých úvah o tom, kolik jsme vytiskli/nevytiskli letáků, kam je roznesli/neroznesli či zda jsme vystihli vhodný poměr kontaktní/reklamní kampaně bychom se měli s veškerou intenzitou soustředit na podporu co nejrychlejších zásadních změn uvnitř KSČM. Apel na nezbytnost jejich provedení je snad ještě silnější než po loňských volbách do PS, kdy se zdálo, že už není kam zesilovat.

Závěr z těchto voleb je stejný jako z několika předchozích. Dokud nedojde k radikálním kádrovým změnám ve vedení strany a v jejím fungování, KSČM nemá šanci se ze současné spirály propadu vymanit, a to bez většího zřetele k politickému profilu regionálních kandidátů či průběhu kampaně. Časomíra odpočítávající minuty do našeho politického konce však tiká nyní již mnohem výhružněji, než tomu bylo před dvěma lety. Obavy tenkrát vyslovované se nyní stávají realitou. Co bude realitou po příštích volbách? To záleží na čestných mužích a ženách odpovědných za současný rozklad strany a jejich schopnosti alespoň včas od stranických kormidel odejít.

Plně se tak ztotožňuji se stanoviskem Josefa Skály a připojuji se k němu. A abych předešel případným planým výzvám tak ještě doplním, že do Senátu jsem kandidovat nemohl, neb mně ještě nebylo 40 let.