Vážená paní předsedající, vážený pane premiére, vážená paní ministryně, páni ministři, vážení páni poslanci,

předkládám vám zpravodajskou zprávu k tisku 347, dozvěděla jsem se to zhruba před deseti minutami, tak se pokusím se s tím co nejlépe vypořádat. Rušíme tedy obsoletní právní předpisy, je jich zhruba šest tisíc, ty nejstarší jsou z roku 1918 a pak to pokračuje až do současné doby nebo do té méně historické doby. Ty kuriózní případy už tady byly řečeny panem ministrem vnitra, takže já je opakovat nebudu, ale je jich tam samozřejmě daleko více.

V posledních letech je v rámci veřejného diskurzu ať už na úrovni právních profesionálů, či mezi širokou laickou veřejností diskutována problematika přehlednosti českého právního řádu, s níž úzce souvisí i počet vydávaných právních předpisů. Právní řád České republiky obsahuje velké množství právních předpisů a vyhlášených mezinárodních smluv, přičemž nemalá část z těchto právních předpisů je již obsoletních. Zvyšuje to tak obrovskou právní spleť, ve které je velmi těžké se vyznat samozřejmě jak pro profesionální právníky, soudce a tak dále, všechny, kdo pracují v justici, takže nemluvě samozřejmě o občanech České republiky, kteří nemají právní vzdělání, pro ty je to ještě obtížnější.

Adjektivem obsoletní se označuje právní norma, která je sice stále formálně platná, neboť nebyla předepsaným způsobem zrušena, avšak už se nepoužívá, nemá právní účinky. Prakticky tedy má stejné účinky, jako kdyby byla zrušena, neboť obsoletní právní norma již nemůže nikoho zavazovat, nemůže zakládat, měnit, ani rušit individuální práva a povinnosti. A z hlediska reálné praxe je existence těchto předpisů zcela nadbytečná. Nicméně jedním z hlavních problémů je právě skutečnost, že nelze často přesně říci, které právní předpisy jsou stále platné a které nikoliv. Pro občany, ale i pro orgány veřejné moci pak může být v některých případech velmi složité se v právních předpisech orientovat a identifikovat, kterým z právních předpisů je třeba se řídit.

V této souvislosti je třeba míti na paměti, že například i právní předpis, který je v právním informačním systému provozovaném například některou ze soukromých společností označen jako zrušený, může být právním předpisem platným a naopak. Takový stav ovšem ohrožuje právní jistotu, a to je samozřejmě to nejdůležitější - i aplikaci obecné právní zásady neznalost zákona neomlouvá, nepředpokládám, že občané znají zákony z roku 1918 - neboť její součástí je i požadavek naplnění povinnosti státní moci umožnit adresátům práva ničím neomezený a přehledný přístup k tomu, co je v daném čase platným a účinným právem. V opačném případě může být v demokratickém a právním státě zpochybnitelné, do jaké míry lze adresáty povinností vyjádřených v právních normách vázat těmito normami, mohou-li být nad rozumnou míru i po čistě formální stránce komplikované a nepřehledné. Je třeba zdůraznit, že pouze stát, státní moc může být garantem správnosti zdrojů informací o právní úpravě.

V souvislosti s výše uvedeným byly v minulosti předloženy už tři návrhy na zrušení vybraných obsoletních správních předpisů. Žádný z nich však nedospěl až k finálnímu schválení, což je myslím škoda. Vláda České republiky stanovisko, ve které mimo jiné uvedla, že probíhající práce poukázaly na existenci širokého okruhu vnitrostátních právních předpisů, které nebyly formálně zrušeny a lze je nadále považovat za platné. Současná vláda poukázala na značnou rozdílnost přístupů k faktické platnosti právního předpisu, na celkovou složitost této problematiky a zdůraznila, že problematika zpřehlednění právního řádu České republiky by měla být řešena systémově a koordinovaně, a to s klíčovou rolí odpovědných rezortů a s nejvyšší citlivostí, s ohledem na možné obtížně předvídatelné následky nezáměrného zrušení fakticky stále ještě živého právního předpisu. A to tady nemluvím ještě o navazujících právních předpisech, nařízeních a vyhláškách.