kolegové na mě začali už normálně řvát. Prý mám zvolnit nebo to nepřežiju a položím život za vlast. Holky na sekretariátu dokonce stávkujou a odmítají mi vařit kafe. Místo něj mi začaly nosit čaj proti tlaku. Uznávám, těch kafí jsem za jeden den vypil asi deset. Doteď mi pomáhaly zvládat pracovní tempo. Lidi kolem mě tvrdí, že je smrtící. Já ale teda fakt nevím, jak funkci premiéra vykonávat jinak. Potřebujeme rychle udělat analýzy jednotlivých rezortů, stanovit cíle a úkoly. Makáme na věcech, které nikdo nikdy nedělal. V koalici to ani nebylo možné.

Jsme na vládnutí sami, nikdo nám nechce pomoct. Takže vstávám v 5:00, posílám první smsky kolegům v 5:30, v kanceláři začínáme v 6:30. Celý den mám jednání a schůzky. V pondělí jich bylo třeba 19 naplánovaných a do toho na mě dělají lidi přepadovky, že něco potřebují okamžitě vyřešit. Kolem 21:00 končím v kanceláři, ale ještě tak do 23:00 vyřizuju maily u sebe v Průhonicích. Než si vyčistím zuby a ulehnu do postele, je častokrát půlnoc. A každý den to samé. Tempo 18 hodin denně, o víkendu tak 8, včetně neděle. Prostě jsem takový akční důchodce.

Ale uznávám, že není úplně normální, abych makal dvakrát víc než když mi bylo 50 a řídil jsem firmu s 35 tisíci zaměstnanci. Moje tělo mi to říká jasně. Mívám migrény, v neděli mi praskla žilka v oku, měl jsem ho plné krve takže jsem musel k očnímu. Toho si samozřejmě všimli novináři a začali spekulovat, co mi je. Odpověď je jednoduchá: stres. Spousta z vás ho zažívá taky. Určitě se ale nerozčilujete tak jako já, protože nevidíte den co den, jak nenormálně náš stát funguje a tu šílenou byrokracii. Už jen ten zákon o státní službě je horor, tajemník je de facto víc než ministr.

Všechny tyhle jednotlivé stresy mě definitivně dohnaly. Stoupl mi tlak tak, že jsem radši zajel do nemocnice. Tam mě do půlnoci vyšetřovali a dali mi nějaké prášky. Až tehdy jsem si uvědomil, že to fakt není sranda. Trochu jsem zvolnil, přešel jsem na dietu, už zase jím místo masa ryby a aerobně cvičím. Cítím se podstatně líp. Čili nad tím nemá smysl brečet. Kolegům jsem slíbil (pod brutálním nátlakem!), že začnu trochu víc spát, cvičit a vezmu si co nejdřív dovolenou. Aspoň doufám. To “nejdřív” znamená na Velikonoce. Už jsem jednu věc kvůli odpočinku zrušil. Když jsem se dozvěděl, že bavorský premiér Horst Seehofer nepřijede na bezpečnostní konferenci do Mnichova, kterou sám svolal, odpískal jsem to i já - hlavně ze zdravotních důvodů. Let tam a zpátky by mi teď určitě nepomohl. Stejně nás tam letěli reprezentovat Karla Šlechtová a Martin Stropnický.

Čili jsem zůstal doma a prodělal klasický kolotoč jednání a vyřizování. Nebudu vám ho sem tentokrát celý vypisovat. Tady máte takový mix - z každého bodu bych mohl udělat samostatný příspěvek. A samozřejmě toho bylo mnohem víc. Kdyžtak se mě ptejte v komentářích: