Vážená paní předsedkyně, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové, projednáváme tady soubor téměř šesti desítek různě rozsáhlých opatření, kterými vláda bojuje proti neudržitelnému zadlužování České republiky. A protože ta rozprava už probíhá skoro dvanáctou hodinu a je rozprostřena mezi více dnů, včera jsme jí měli zarámovánu úvodním vystoupením pana ministra financí, tak aby se v těch detailech, které tady probíráme - a to je dobře, i v těch někdy emotivních vystoupeních, neztratil ten celkový kontext, tak já zase připomenu ty souvislosti a ten celkový rozměr, který to naše úsilí má.

Tento konsolidační balíček - ozdravný balíček, jsme připravili tak, aby v horizontu dvou let snížil veřejný deficit z dnešních 3,5 % HDP na 2,4 % v roce 2025. To je důležité, je to mimo jiné důležité sdělení z toho důvodu, že pokud se nám podaří tento balíček schválit, tak už v příštím roce začneme plnit alespoň jedno z maastrichtských kritérií a budeme mít deficit pod 3 % HDP. Pokud se nám jej podaří schválit jako celek, tak v příštím roce nám ušetří 94 miliard korun. Já chci se pokusit znovu velmi stručně a jasně v několika minutách říct, proč to vůbec děláme a kam chceme Českou republiku tímto ozdravným balíčkem nasměrovat. Nebudu tu vyjmenovávat jednotlivá opatření, bod po bodu, ta jsou ostatně obecně známá, vláda je včas zveřejnila a proběhla k nim veřejná diskuse a někdy i velmi živá diskuse probíhá tady nad vybranými položkami a určitě se ještě dostaneme k diskutování těch jednotlivých věcí v dalších hodinách a při dalších čteních.

Místo toho, abych se zabýval těmi jednotlivými detaily, které tu určitě budou důkladně probrány, tak bych chtěl zmínit pět základních principů. Pět základních principů, kterými se při přípravě jednotlivých návrhů řídili experti, a ti experti, s kterými jsme na přípravě těch opatření spolupracovali a které jsme se potom snažili zachovat v těch politických vyjednávání, která vedla k přijetí tohoto ozdravného balíčku vládou. Na samém začátku bych chtěl zdůraznit ale jednu věc, která je mimořádně důležitá. Tempo zadlužování státu je aktuálně jedním z největších problémů České republiky. A tempo zadlužování státu nemůže v této dynamice zůstat zachováno. A já myslím, že všichni v tomto sále, ať už to přiznávají nebo nepřiznávají, tak dobře vědí, kde je původ tohoto problému, kde je původ toho rychlého zadlužování státu. Je to dědictví socialistického myšlení, krátkodobého řešení problému a populistického uplácení voličů.

Ale ve stejné míře, ve stejné míře, jde také o důsledek neustálého odkládání potřebných reforem i přesto, že si všichni, kteří tomu aspoň trochu rozumí, dobře uvědomovali, že bez těchto reforem to špatně dopadne a uvědomovali si to, co taková nezodpovědnost přinese. A toto všechno jsou východiska. Toto všechno jsou východiska, se kterými se naše vláda musí vyrovnávat a se kterými naše vláda musí pracovat. A my jsme šli do voleb, všechny strany vládní koalice šly do voleb s tím, že chtějí Českou republiku dobře připravit na budoucnost, že chtějí zastavit toto tempo zadlužování a že chtějí dostat Českou republiku do formy. Proto jsme se zavázali k tomu, že začneme dávat do pořádku veřejné finance a že zahájíme také nutné systémové změny veřejné správy i ekonomiky jako celku, abychom právě na tu budoucnost byli dobře připraveni, protože to je nutná podmínka, nutná podmínka proto, abychom se na cestu k budoucí prosperitě vydali. A těmto nepříjemným, bolestným, nepopulárním věcem se na této cestě nemůžeme vyhnout. Bez těchto opatření je naše budoucí prosperita ohrožena.

Moje vláda je vláda, která se nebojí sliby plnit, která je plní a která tedy může říct, že s nezodpovědným hospodařením je konec. My jsme připraveni se postarat o to, aby další generace České republiky nemusely žít na dluh. Zaráží mě, že se přesto najdou hlasy, které by chtěly sabotovat všechno, co se s katastrofálním stavem českých financí dá udělat. Já často slyším od opozice, buďto přímo řečeno, nebo řečeno tím, že si rozebereme, co by znamenaly jejich návrhy, že vlastně žádné úspory nejsou potřeba. A dokonce tady často opoziční poslanci navrhují pravý opak. Další a další výdaje, další a další nároky, které by stát vyšly na stovek miliard korun. Ale dámy a pánové, všechny tyto výdaje by přece musel někdo zaplatit. A nejenom zaplatit, protože by to byly výdaje na dluh, tak by je také musel splatit, a splatit i s úroky. A tuto zátěž by nesl kdo? Tuto zátěž by nesli opět občané, tuto zátěž by nesly firmy, ale to už jsou věci, které opozice neříká.