Vážení představitelé parlamentních politických stran, Dear President Clinton, vážení hosté,

přesvědčovat veřejnost, že naše bezpečnost není samozřejmost, je již třetím rokem opět o něco snadnější. Bohužel z důvodů, které rozhodně nejsou radostné.

V loňském roce jsem na této konferenci připomněl, jak hluboce jsme se na Západě mýlili, když jsme usoudili, že v Evropě už není možná velká konvenční válka. Mluvil jsem o tom, jak jsme kolektivně přehlíželi všechna varování. Chtěli jsme věřit v sílu pravidel. Byli jsme přesvědčeni, že nás obchodní a diplomatická spolupráce sblíží a nedovolí, abychom proti sobě pozvedli zbraně.

Rozsah Putinovy agrese proti Ukrajině i brutalita ruských jednotek pro nás byla šokem. Další rok bohužel potvrdil, že válka jen tak neskončí. Nenaplnily se příliš smělé naděje, že Ukrajinci, kteří převzali iniciativu, okupanty ze své země vytlačí. Ukrajina se dostává do defenzivy. Ukrajinci, kteří poznali, čeho je agresor schopen, přesto, nebo právě proto, se statečně brání dál a vzdorují. Vědí, že bojují o přežití a o svou vlastní budoucnost. Chtějí totéž, co jsme chtěli vždy i my, právo žít v míru a svobodně se rozhodovat o svém dalším osudu.

Především těmato očima stojí za to nahlížet na výročí, které si dnes připomínáme. Právě před čtvrtstoletím se Česko stalo členským státem Severoatlantické aliance. Vstup tehdy potvrdil naši příslušnost do rodiny svobodných národů Evropy a Severní Ameriky.

V následujících klidných letech se naše členství v NATO a z něho vyplývající pocit bezpečí staly něčím, co si většina veřejnosti navykla vnímat jako danost. Reálný rozdíl se projevuje až v čase zkoušek a krizí. Vidíme, že se Rusko nesmířilo se ztrátou svého vlivu. Nebýt spojeneckého závazku, není vyloučené, že bychom pod pochybnou záminkou čelili my nebo naši sousedi na východ od našich hranic podobné zvůli jako dnes Ukrajina.

Osud Ukrajiny nám připomíná, jak klíčové bylo, že se Česko spolu s přáteli dokázalo prozíravě chopit vzniklé příležitosti a dovést svou atlantickou integraci k cíli. Vstup do NATO přitom nebyl samozřejmostí. Své odpůrce měl nejen v zahraničí, ale i na domácí půdě.

Před třiceti lety byla ve Spojených státech otázka, zda se má NATO rozšířit o státy střední Evropy včetně České republiky předmětem zásadní politické debaty. Diskuse proč, zda vůbec, případně do jaké míry střední Evropu integrovat do atlantických struktur, byla dlouhá a obtížná. A hlavně, měla otevřený konec.