Vážená paní velvyslankyně, dámy a pánové,

po mém zhruba šestihodinovém projevu, kterým se chci vyrovnat Fidelu Castrovi, bude přibližně deset minut na vaše otázky. Před tímto setkáním jsem se na čtvrt hodiny setkal s panem Harantem, kdepak ho máme? Já velmi prosím, aby šel do první řady, a prosím, aby někteří z mých kolegů mu uvolnili místo, protože pan Harant si nepochybně zaslouží sedět v první řadě. Jak víte, dostal ode mě Řád Tomáše Garrigua Masaryka první třídy za to, že pomáhal české menšině a mimo jiné z vlastních prostředků financoval i právě školu Komenského, o které mluvila paní velvyslankyně.

Pane primátore Häuple, podal jsem Vám ruku, dal jsem Vám vysoké české vyznamenání a myslím si, že Vašich 24 let v čele Vídně bylo tomuto městu velice prospěšných, nicméně musím konstatovat, že podle informací, které jsem dostal, Vídeň nedala škole Komenského ani šilink. Takže za to Vám tleskat nebudu. Pan Harant pokračuje v tradici pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, který skončil na popravišti na Staroměstském náměstí, a jak vidíte, v jeho případě žádné popraviště nehrozí. Já bych Vám, pane exprimátore, chtěl říci, že by bylo velmi dobré, kdybyste alespoň svému nástupci v čele vídeňské radnice doporučil, aby financoval tuto Komenského školu jako výraz přátelství a spolupráce mezi našimi národy tak, jako ji financuje kromě jiného například Jihomoravský kraj, jehož hejtman zítra přijede na naše setkání.

Vy jste se zachmuřil, pane exprimátore. To máte za to, že tu Komenského školu jste málo podporoval, já jsem upřímný člověk. Víte, proč jsem vydržel třicet let v politice, o šest let déle než Vy? Protože jsem byl vždycky upřímný a nikdy jsem nikomu nelichotil.

Dovolte mi, než začne diskuze, abych vás stručně seznámil se svým programem. Samozřejmě, že zítra mě čeká setkání mit raucher Van der Bellenem, to je jeden z mála prezidentů, který ještě kouří, a jsem rád, že u toho zůstal, a pokud jde o to, že strana Zelených už není v rakouském Parlamentu, to rozhodně není chyba pana prezidenta Van der Bellena, protože on v okamžiku, kdy se stal prezidentem, se pochopitelně nemohl zabývat stranou Zelených, jejíž byl dříve předsedou, to zaprvé. Ostatně vidím, že mi sem dali popelník a zapalovač, takže až bude diskuze, já budu následovat vašeho prezidenta a s vaším dovolením si zapálím.

Mám samozřejmě setkání s panem Sobotkou, typické to české jméno, není-liž pravda, a budu mu říkat, co Vám mám povídat, já jsem byl nejen premiér, nejen prezident, já jsem byl také předsedou Sněmovny, takže mě nemůže nikdo obelstít, protože já znám tyto vůdce, jak se říká, z vlastní zkušenosti. Z první ruky.

Protože nejen chlebem živ je člověk, ale i táflšpicem, tak se těším na oběd ve skvělé restauraci Plachutta, kde jsem byl naposledy před dvaceti lety ještě jako premiér, a doufám, že kvalita jejich stravy se určitě nezhoršila.

Víte, přátelé, že přátelství v politice je něco naprosto neslýchaného, ale já mám v Rakousku dva přátele, Franze Vranitzkého a Heinze Fischera. Vážím si tohoto přátelství a vážím si toho, že neskončilo poté, co jsme všichni odešli ze svých funkcí, ale že se pravidelně setkáváme jako při této mé návštěvě, protože to byli vynikající politici, kteří dělali čest a dobré jméno Rakousku. Samozřejmě bych přál Rakousku, aby takové politiky mělo i v budoucnosti.

Pak mám kromě jiného setkání s ministrem dopravy panem Hoferem, jehož jsem podpořil, když kandidoval na prezidenta, a teď si to vyberu. Víte, v čem si to vyberu? Můj sen je kanál Dunaj-Odra-Labe. Zůstaňme, Dane, máme tu ministra dopravy, u Dunaj-Odra, já jsem skromný člověk, mně stačí ty dvě třetiny. Takže Dunaj-Odra. Já si to vyberu tím, že požádám rakouského ministra dopravy, aby byl vstřícnější k tomuto projektu, než byli Rakušané až dosud, a to zejména pod tlakem svých ekologů, to znamená pod tlakem svých Zelených. Aniž bych se vměšoval do rakouských vnitřních záležitostí, chci konstatovat, že Zelení už nejsou v rakouském Parlamentu, mimochodem v českém také ne, takže máme poněkud jednodušší situaci, to znamená když budujeme nějaké dopravní stavby, ať už jsou to dálnice nebo právě tento průplav, oni vždycky přijdou, že je tam nějaká žabička, nějaký brouček, nějaká květinka, teď při dálnici na Slovensko jsem zažil námitku, že je tam křeček polní jako chráněný živočich. Přátelé, křečků polních je plná republika, já nechápu, proč by zrovna na trase dálnice na Slovensko měli být chráněni. Tak se odstěhují pár kilometrů dál, a to je všechno.

Strávíme tedy závěr mého setkání v útulné restauraci u kanálu, který se na rakouské straně začal budovat. Kdyby nebyla světová válka, tak by možná nemusel být jakýsi český prezident, který by bojoval za tento kanál, protože by byl už dávno dokončen. V každém případě, a tím bych skončil svůj šestihodinový projev, milí přátelé, tato myšlenka začala Karlem IV., císařem. Začala ve 14. století a císař Karel IV. byl prvním projektantem tohoto kanálu. Pak dlouho nic a v roce 1901 Franz Josef I. podepsal takzvaný vodocestný zákon, v němž byl zakomponován právě tento vodní koridor. Pak ještě nějaká chvíle a dva z nejvýznamnějších českých podnikatelů Tomáš a Jan Baťovi v knize Budujeme stát pro 40,000.000 lidí prohlásili tento kanál za svoji prioritu. Čtvrý jsem já. Musíte uznat, že je to příjemné sousedství. Dva císaři a jeden i druhý skvělí podnikatelé.

Těším se, že možná trochu zlomím negativní náladu, protože v Rakousku opravdu tuto dopravní stavbu až na bývalého prezidenta Hospodářské komory pana Leitla mnoho lidí nepodporuje, pan prezident ji podpořil, a jsem mu za to vděčen.

Těším se, že na setkání s Hospodářkou komorou kromě tohoto tématu ocením i fakt, že když jsem tu byl minule, tak tu bylo 130 českých podniků, teď je tu 200 podniků, to je docela slušné tempo, a mezi jinými se vašeho loterijního průmyslu zmocňuje český podnik Sazka, který je nejvýznamnějším českým investorem v Rakousku, a já vás všechny prosím, abyste na něj byli hodní, samozřejmě, že o to poprosím reprezentanty rakouské Hospodářské komory.

Last but not least. Milí přátelé, jsou to právě krajané, s nimiž se setkávám nejraději, protože právě krajané představují spojnici dvou národů. Kdo jiný ji má představovat. To nejsme mi politici, my přijedeme a odjedeme, ale krajané, ti tu žijí. Já bych si velmi a velmi přál, aby toto naše setkání upevnilo vědomí úcty nás politiků ke krajanské komunitě v Rakousku.

Děkuji vám za vše, co děláte, přeji vám štěstí, zdraví a dlouhá léta.