Vážená paní starostko, milí spoluobčané,

rád jsem přijal pozvání do Lidic, protože právě zde si vzpomínáme na tragickou událost naší historie. Kdyby to byla jenom nostalgická vzpomínka, tak by to bylo málo, ale bohužel, jak říkal Santayana, lidé, kteří zapomněli na svoji minulost, jsou odsouzeni k tomu ji znovu prožít. A my prožíváme to, čemu se říká iluze déja-vu, iluze již jednou viděného, iluze, že se opět vrací mezinárodní terorismus. Ale ona to není iluze, ona je to, jak se kdysi říkalo po sovětské okupaci, tvrdá realita. V minulosti byl mezinárodní terorismus reprezentován především rasovou nenávistí, kterou ztělesňovalo nacistické Německo. Dnes je mezinárodní terorismus charakterizován náboženskou nenávistí islámského fundamentalismu, ale výsledky jsou v obou případech stejné.

Dovolte mi, abych vzpomněl na svoji nedávnou návštěvu Číny, v jejímž závěru jsem se byl poklonit obětem takzvaného Nankingského masakru, kde zahynulo 300 000 civilních obyvatel v roce 1937. Řekl bych, že tehdy začala druhá světová válka, válka mezi Čínou a Japonskem. My jsme příliš europocentričtí a domníváme se, že druhá světová válka začala v září 1939, ale nebylo tomu tak.

Chtěl bych připomenout, že v roce 1935, kdy Němci okupovali demilitarizovanou zónu v Porýní, bylo možné dosáhnout toho, že by britské a francouzské divize bez jediného výstřelu dokázaly německou okupační armádu porazit, protože ta neměla ve své výzbroji žádné ostré náboje a měla příkaz se stáhnout, jakmile narazí na odpor. A místo toho byly vydány některé prázdné protestní rezoluce proti porušení Versailleské smlouvy, třebaže tehdy v Německu byl německý generální štáb a jeho šéf, generál Halder, který pokládal Adolfa Hitlera za nebezpečného blázna, připraven právě na základě tohoto zásahu britských a francouzských ozbrojených sil Hitlera svrhnout. Kdyby k tomu došlo, nebyla by Mnichovská dohoda, nebyl by holocaust, nebyla by druhá světová válka, a tedy by ani nebyly Lidice. Jak málo tenkrát chybělo. Ale takzvané demokratické země měly tehdy v čele zbabělce. Nebyl tam ani Churchill ani de Gaulle, byl tam Chamberlain a byl tam Daladieur, byli tam lidé, kteří v pohodě svých kanceláří se obávali tehdy pacifisticky naladěné většiny svých voličů, kteří se báli války. A protože se báli malé války, měli nakonec válku velkou.

A tím chci závěrem svého vystoupení přejít k analogii se současno situací. I my jsme dnes zbabělci, a vím, že přihlouplí novináři mě budou za tuto kritiku kritizovat. Jsme zbabělci proto, protože často otevíráme náruč islámským radikálům, často mluvíme o toleranci vůči nim, často mluvíme o přizpůsobení se jejich kultuře, byť je tato kultura neslučitelná s evropskou kulturou, která zde vznikala a vyrůstala po mnohá a mnohá staletí.

Myslím si, že dnes bychom si měli uvědomit, že teroristické útoky v Evropě jsou právě dílem naší zbabělosti, která je vydávána za multikulturní toleranci. Česká republika se nemá za co stydět. Bojujeme proti islámskému terorismu v Afghánistánu, v Iráku, na Sinaji, v Mali i v jiných zemích. Ale co dělají ti ostatní? Před dvěma dny jsem se vrátil ze summitu Nato v Bruselu a na pracovní večeři, když všichni vyjadřovali kondolence britské premiérce, jsem říkal, já nechci na každém summitu Nato někomu kondolovat, protože se jednou může stát, že budete kondolovat mně. A aby k tomu nedošlo, potřebujeme dosáhnout toho, aby islámští radikálové, kteří jsou dnes viditelní na sociálních sítích, nebyli považování za zbloudilé ovečky evropské civilizace, ale naopak za nepřátele této civilizace, a aby byli deportováni, případně uvrženi do vězení. Vidíte na příkladech těch, kdo způsobili řadu evropských teroristických útoků, že je tajné služby měly v hledáčku po řadu měsíců, a nic s tím neudělaly. To je právě ta zbabělost maskovaná jako multikulturní tolerance.

A tak přeji všem Evropanům, a nejen jim, aby našli odvahu. Odvaha je těžká, zbabělost je levná, ale díky zbabělosti zde můžeme mít nové a nové Lidice. Mějme proto odvahu.

Děkuji vám za vaši pozornost.