Vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci. Už pošesté každým rokem před vás předstupuji při příležitosti projednávání nejdůležitějšího zákona roku, to jest zákona o státním rozpočtu. Se skromností mně vlastní bych chtěl upozornit, že se problematikou státního rozpočtu zabývám již 28 let. Od doby, kdy v roce 1990 po prvních svobodných volbách jsem byl zvolen předsedou rozpočtového výboru tehdejšího federálního shromáždění, až do dneška.

Nicméně nechci nostalgicky vzpomínat na tento zajímavý životní interval a rád bych se s vámi podělil o své názory na dnešní verzi státního rozpočtu. Budu při tom vycházet ze dvou jednoduchých principů, které jsem si osvojil během těch 28 let.

Princip první. Růst investice má být vyšší, než růst spotřeby. Zní to hezky, že? Ale vzpomínám si na výrok Davida Camerona, který prohlásil: "Parlamentní demokracie je skvělá věc. Jen kdyby pokaždé nebyly nějaké volby." A pokud se blíží volby, je logické, že politici rozdávají voličům dárečky a na investice poněkud zapomínají. Protože, jak je obecně známo, investice nemá volební právo. Proto se vždy v diskuzi o státním rozpočtu snažím akcentovat význam investic pro budoucí vývoj naší společnosti.

Druhý a poslední princip se týká toho, že je velmi snadné rozdávat a velmi obtížné šetřit. A protože většina je vždy na straně rozdávání, musí tady být alespoň někdo, kdo akcentuje úspory a boj proti plýtvání. Věřím, že v tom zdaleka nejsem sám, ale je dobré, aby i prezident republiky tuto tendenci podporoval.

Vzpomínám si, jak jsem říkal svému dobrému příteli Pavlu Dostálovi, který byl tehdy ministrem kultury: "Pavle, s penězi, které chceš do rozpočtu, by tvůj resort dokázal řídit i cvičený foxteriér, zatímco schopný manažer se pozná podle toho, že dokáže hospodařit s omezeným objemem prostředků.

A teď už mi dovolte, abych naplnil tyto dva principy. Pokud jde o investice, nemohu říci, že jsem zcela nadšen. Ale uznávám, že proti minulosti, kdy naše ekonomika byla výrazně podinvestována, se situace zlepšila.

Pokud jde o plýtvání, tam nadšen nejsem, protože to pokračuje. Pokusím se uvést, abych vás dlouho nezdržoval, alespoň tři konkrétní příklady. Příklad první, na který upozorňuji již několik let. Naše republika vydává ročně na dotace obnovitelným zdrojům více, než 40 miliard korun, z toho 26 miliard z rozpočtu Ministerstva průmyslu a obchodu. Pro srovnání, kdybychom tyto dotace dokázali zrušit a dali tak obnovitelným zdrojům tržně konformní prostředí, tak za pět let bychom měli peníze na výstavbu jednoho jaderného bloku. Což je jedna z největších plánovaných investic. Jsem rád, že začal pracovat právnický tým. Hledáme společně cesty, jak tyto dotace legitimním způsobem omezit, ať už formou překompenzací, solární daní a jinými nástroji.

Příklad druhý, plýtvání. Nu, tak máme zde informační společnost a tedy informační systémy. A když si přečtete zprávu NKÚ, zjistíte například to, že předminulá ministryně práce a sociálních věcí zaplatila 1 miliardu 200 milionů korun za tři informační systémy ve svém resortu, z nichž ani jeden nefunguje. Takže uznávám význam informatizace, ale byl bych rád, aby byla prováděna profesionálně a nikoliv způsobem, který spíše připomíná tunelování. 

Příklad třetí, tedy předposlední. Nu, je hezké, že máme tolik úředníků. Ne státních zaměstnanců, státních úředníků, o kterých mluvím. Pokusy snížit jejich počet jsou zatím poněkud neuspokojivé. Možná i proto, že někdy jednotlivé rezorty považují počet svých zaměstnanců za statutární symbol.

Chtěl bych ocenit, že paní ministryně Maláčová učinila první dobrý krok, a sice tím, že zrušila Fond dalšího vzdělávání se 650 zaměstnanci. Nevím, kolegové, kdo z vás kdy o tomto fondu něco slyšel, já tedy ne. Možná, že je to typicky parkinsonovská instituce, která se živí sama sebou. Pan premiér měl pochybnosti, zda těch 650 lidí bude skutečně propuštěno. Paní ministryně mě ujistila, že si nechá padesát a šest set propustí. No ale je pravda jako obvykle někde uprostřed. Oni totiž budou na překážkách a půl roku budou brát část své mzdy, protože služební zákon, který jsem oprávněně vetoval a vy jste mě přehlasovali, právě brzdí toto propouštění. A myslím si, že je čas se k novele tohoto služebního zákona vrátit.

Zcela poslední příklad je inkluze. Ano, prosím Katku Valachovou, aby se na mě krásně usmála, ale to, co řeknu, ji nepotěší. Před několika lety jsem byl sám voják v poli, který odsuzoval inkluzi, dnes už jsou síly zhruba vyrovnány.

Tak tedy z hlediska státního rozpočtu první nástřel na inkluzi byl jedna miliarda, druhý nástřel dvě miliardy a třetí nástřel čtyři miliardy. Dovoluji si připomenout, že například krajům chybí čtyři miliardy korun na opravy silnic druhé a třetí třídy, což je bezpochyby investiční výdaj. Je inkluze investicí, například investicí do lidí? Dovolím si o tom pochybovat. A protože se blížím k závěru, uvedu vám jenom dva důvody, i když těch důvodů je asi deset.

První důvod je, že ve speciálních třídách či školách je počet žáků s mentálním postižením na učitele dvojnásobně nižší než v normálních třídách. A přitom tam jde o pedagogy se speciální kvalifikací pro tento typ žáků.

Druhý argument, přeskočím těch devět dalších, je ten, že inkludované dítě v normální třídě ztrácí to nejcennější v životě a to je radost z úspěchu. Protože vždycky tam bude poslední. Zatímco naopak ve speciální třídě vždy může vyniknout, vždy může být v něčem první a může se z toho radovat. A kdyby tam to nestačilo, tak poslední věta.

Prostudoval jsem si podrobně metodické pokyny Ministerstva školství k inkluzi. Našel jsem tam větu, která zní: Postižené dítě spolu se svým pedagogickým asistentem má být od ostatních dětí odděleno paravanem. Takže nemám pocit, že paravan by byl efektivním nástrojem socializace inkludovaných dětí nehledě na to, že místo socializace těmto dětem hrozí spíše šikana. Moje maminka, učitelka kdysi říkala, že dětská krutost je ta největší a že překonává i krutost dospělých.

Kolegyně poslankyně a kolegové poslanci, byl jsem přítomen zasedání vlády o rozpočtu a udělali mně velikou radost, když vláda hlasovala jednomyslně. A když přitom paní ministryně financí dokázala snížit deficit státního rozpočtu z 50 na 40 miliard korun. Je to manažerské umění jednak paní ministryně, a jednak uznávám, i pana ministerského předsedy.

Na druhé straně nesouhlasím s tím, že ten deficit není tak důležitý jako deficit skutečný, a to ze dvou důvodů. Za prvé, plánovaný deficit je součást zákona. Za druhé, když je deficit příliš veliký, riskujeme, že nároky ministrů výrazně vzrostou směrem k tomu cvičenému foxteriéru. Takže se přimlouvám za to, i když plně uznávám, že důležitější opravdu je reálné pokladní plnění státního rozpočtu, přimlouvám se za to, aby ten plánovaný deficit se i v dalších letech postupně snižoval. Všichni bychom uvítali, kdyby se snižoval rychleji, ale protože jsou pořád ty volby, tak se obávám, že toto snižování by bylo na úkor investic a nikoli na úkor spotřeby.

Smím-li tedy připojit svoji podporu návrhu zákona o státním rozpočtu, činím tak tímto vystoupením a těmito argumenty s tím, že pokud nějakého poslance nebo poslankyni například napadne zrušit výdaje na inkluzi, mám skoro pocit, Katko (k poslankyni Valachové) - už jste omdlela. Ještě ne. Mám skoro pocit, že by se to vyplatilo nikoli pouze z hlediska rozpočtu, ale i z hlediska argumentů, které jsem uvedl.

Milé kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, zcela závěrem svého vystoupení si vám dovoluji popřát klidné a pohodové vánoce, šťastný a veselý nový rok a to i nepřítomnému Miroslavu Kalouskovi. Děkuji vám za vaši pozornost. (Potlesk a hlasy ze sálu, že zmíněný poslanec je přítomen.) On tam je? Omlouvám se, přehlédl jsem se, domníval jsem se, že Mirek sedí ve střední řadě lavic a nyní vidím, že se přesunul na tento okraj. Právě proto mu pro jistotu přeji ještě jednou. Na shledanou. (Potlesk v sále.)