Jsou to dva roky, kdy jsem se stal předsedou STAN. Nebudu tvrdit, že jsem tehdy přesně věděl, co mě čeká. Tušil jsem, že to bude jízda. Ale že to bude horská dráha, která nezastavuje, jsem zjistil až po tom, co jsem nastoupil.

Slíbil jsem našim lidem, že se budu Starostům a nezávislým věnovat naplno. A vzdám se práce, která byla srdcovkou - starostování v Kolíně. Stalo se, i když to bylo jedno z nejtěžších životních rozhodnutí.

Naše preference se tehdy pohybovaly okolo 5 %. Potenciál (i ten měřený) jsme měli daleko vyšší. Můj nejzásadnější a veřejně pronesený cíl byl využít energie, zkušenosti, schopností a nasazení našich lidí v regionech. Dal jsem veřejný závazek, že chci během svého mandátu dostat Starostové a nezávislí • STAN nad 8 % a mířit k dvojciferným číslům. Pamatuju si, jak se mi novináři skoro smáli do očí a brali to jako povinnou větu falešně optimistického předsedy.

Za základ své práce jsem si stanovil komunikaci s regiony a srozumitelnost naší politiky. Republiku jsem objel několikrát, zlepšili jsme vnitřní komunikační kanály, dali jsme šanci i lidem mimo starostenské struktury, rozrostla se členská základna.

Uspěli jsme v evropských volbách, zvítězili v senátních, získali ohromující počet krajských politiků a čtyři hejtmanské posty. Výrazně jsme posílili programové týmy, nikdo už nemůže používat klišé, že jsme amorfním uskupením bez vize. Jako jediná ze všech demokratických stran jsme v žádném kraji neuzavřeli koalici s hnutím ANO. Nechali jsme vyrůst nové osobnosti, jako je například Petra Pecková, Josef Suchánek či Petr Kulhánek. Těm, kteří naše hnutí reprezentují dlouhodobě, dali prostor.

Drželi jsme se praktické, demokratické, srozumitelné politiky konkrétních řešení, a to i v době pandemické krize. Naši lokální politici v ní skvěle uspěli, výkony Martina Půty ve funkci hejtmana byly ojedinělé - jasná komunikace, skvělé fungování krizového řízení. Mnohokrát vládě navzdory.