Jaké je to být na vozíku nebo celkově mít pohybové omezení? To nikdy nedokáže zdravý člověk úplně pochopit, protože opravdové zkušenosti nemá šanci získat. Jsem ale vděčná, že jsem dříve mohla poznat svět lidí se zdravotním handicapem blíž a víc se dozvědět o tom, jakým výzvám v životě čelí a jaká podoba podpory jim nejvíc pomáhá.

Tenkrát jsme jezdili s manželem jako dobrovolníci s občanským sdružením Festina lente s lidmi na vozíku například na různé výlety a za dobrodružstvím. Byla to pro mě obrovská škola, otevírání nových pohledů na život a narušování toho, co by jinak člověk vnímal jako samozřejmé.

Dnes už vzhledem k náročnosti práce v Poslanecké sněmovně bohužel na aktivní dobrovolničení prostor nemám. Na druhou stranu mám radost, že z pozice političky mohu pomáhat jinak: prosazovat systémovou podporu nejen lidem, kteří musí v životě překonávat různé bariéry, ale také těm, kteří jim poskytují péči.

Těší mě, že se nám například v minulosti (rok 2019) podařilo prosadit navýšení příspěvku na péči pro lidi ve čtvrtém stupni závislosti ze 13 200 Kč na 19 200 Kč. Za Lepší podmínky ale bojuji i nadále: nejen pro samotné klienty, ale i pro jejich blízké, pečující o ně.

Pokud chceme dosáhnout toho, aby se o čím dál více lidí s vážným handicapem jejich blízcí pohodlně postarali i doma, musíme zlepšit dostupnost podpory, která domácí péči usnadňuje. Odlehčovacích služeb je stále nedostatek. Je potřeba posílit kapacity osobní asistence, a to hlavně o víkendech a v noci, a také hledat řešení pro dobu, kdy pečující rodiče zestárnou či sami onemocní. Dostatečnou kapacitou podpůrných a asistenčních služeb také můžeme handicapovaným lidem usnadnit osamostatnění se, protože každý z nás chce svůj život žít co nejvíce nezávisle.

Važme si toho, co už v této oblasti máme, a dbejme o další rozvoj. Nejen kvůli tomu, že většina z nás bude dřív nebo později nějakou formu péče a pomoci potřebovat, ale také proto, že je správné, aby se účinně pomáhalo těm nejzranitelnějším.