Xenofobie a další druhy nenávisti do škol nepatří. Ale přítomné jsou. A není možné nad tím zavírat oči.

Podle zjištění České školní inspekce muselo až 41 procent škol v posledních letech řešit případy šikany. Z dotazníkového šetření Mapa školy, které každoročně realizuje společnost Scio, vyplývá, že čtyři z deseti žáků na druhém stupni českých základních škol se často, nebo dokonce denně setkávají se slovní šikanou, 13 procent pak s fyzickým násilím.

A týká se i dětí rodičů ze zahraničí. V počátku války se podle odborníků právě se šikanou setkávaly především děti Rusů. A vzpomínám si na množství oprávněného odsouzení takového chování. Jenže situace se obrátila. Zarazilo mě twitterové upozornění starosty Tetína Matěje Hlavatého, který upozornil na jednu nejmenovanou školu, kde děti pouštěly svým ukrajinským spolužákům ruskou hymnu, a kde děti z Ukrajiny čelily tvrzením, že Rusko válku na Ukrajině nepochybně vyhraje.

Každá šikana je krutá.

Děti tohle ale nemají ze své hlavy. Reagují na to, co berou jako normu ve svém okolí. Ale tohle v normě není a nemůže být. Vůči žádné národnosti nebo jiné skupině, v jakémkoli věku. Děti Rusů ani děti Ukrajinců nemůžou za to, kým jsou a odkud jsou.

A hlavně, jak potvrzují psychoterapeuti i psychologové, nenávist se zrcadlí, je nakažlivá. Předává se a roste. Proto je tak důležité se každému projevu nenávisti nebo šikany postavit. Nebrat to na lehkou váhu. Jsme lidé a slova a symboly utvářejí naše životy.