Děkuji za slovo. Já k tomuto zákonu stručně vystoupím, protože se týká i mé činnosti jako poslankyně v mém volebním obvodu, kdy se na mě lidé obrací s podněty k fungování stavebního zákona a stavebních úřadů, a také proto, že se dotýká mnoha oblastí našich životů. Jde o důležitý úřad. Je to ten druh veřejné správy, který se dotýká v průběhu života řady lidí, kteří jinak nemají se státní správou třeba ani moc co do činění, stát, si myslí, že nepotřebují, a pak překvapeně zjistí, když ho potřebují, že nefunguje. A z tohohle důvodu, když se nepovede dobře navrhnout nový stavební zákon, tak to dopadne na nás všechny. Pro každého z nás, kdo se pohybujeme ve veřejné sféře, přibude další díl nedůvěry v to, že tenhle stát umí spravovat obecní záležitosti a že má smysl tady platit daně. A to bych si nepřála, a proto zkusím přiblížit několik principů, o něž musí jít, a konkrétních věcí, s nimiž se na mě lidé obraceli, s kterými jsem interpelovala paní ministryni a které musí být zhmotněny v navrženém řešení.

Opravdu úvodem k té veřejné správě. Tam je řada známých principů, kterých se veřejná správa musí držet, aby byla vnímána jako férová. Jednak je to předvídatelnost. Ta rozhodnutí musí být jednotná v rámci celé země, přezkoumatelná. Vedle předvídatelnosti to má současně být veřejná správa vyvažující různé zájmy, zájmy jednotlivce, společnosti jako celku, zájmy obcí versus třeba celého státu, zájmy podnikatelů, zájmy lidí užívajících prostor jako veřejný prostor třeba apod.

Vedle předvídatelnosti a vyvažování zájmů je stejně tak důležitá rychlost. Rychlost ve veřejné správě znamená, jestli adresuje stát potřeby lidí v té životní situaci, ve které jsou. A pak samozřejmě vymahatelnost. Je k ničemu, když stavební úřad rozhodne např. o odstranění stavby a potom tohle rozhodnutí nevymáhá. Ano. Vznikl k tomu fond, já jsem na to interpelovala paní ministryni a řešila jsem to, ale zkrátka princip vymahatelnosti u stavebního zákona, u stavebního práva u nás byl velmi narušen v minulých letech. A tohle všechno, co se týká dobré veřejné správy, co tvoří pocit, životní zkušenost, že se nejen ve stavebním právu náš stát chová férově ke všem občanům, co nejstejněji, všichni asi víme, že to nikdy nebude úplně stejně, ale opravdu co nejrovněji, tak tyto všechny principy mají být ztělesněny v navržení nového stavebního zákona.

Myslím, že je zřejmé, co vše je narušeno. Vyvažování zájmů je těžko možné u normy, která je psána pouze jedním zájmovým subjektem. Předvídatelnost může být těžko zaručena, když není kladen důraz na metodické vedení úředníků, když jenom ve veřejném prostoru se šíří stížnosti na to, že pracují nekvalitně. A co se týče vymahatelnosti, tak tomu také chybí jasné podklady, jak se zlepšila či nezlepšila. Jediné, co víme s jistotou, je, že dneska u nás je to stavební řízení pomalé, nemají s ním lidé dobré zkušenosti a proto asi se tato vláda rozhodla k takovému píárovému kroku nazvanému My to vyřešíme. My do voleb prosadíme klidně na sílu nový stavební zákon. Jenže, co hrozí? Že se veškerá pozornost odborné komunity lidí, kteří tomu rozumějí a záleží jim na tom, vyplýtvá na zamezení nějakým největším excesům, těm největším nevyváženostem v těch veřejných zájmech, soukromých, a že se vyplýtvá tahle příležitost zásadním způsobem upravit oblast dotýkající se v průběhu života statisíců a statisíců lidí. Že se vyplýtvá příležitost obnovit důvěru v to, že je náš stát spravovaný dobře, smysluplně a že má smysl pro stát pracovat.

A tím se dostávám k prvnímu okruhu, který chci zdůraznit. Velká řada stížností paní ministryně, když jsem se tady ptala na konkrétní problémy jak stavebních úřadů, tak přezkumných řízení u ní na ministerstvu apod., se dotýkala nedostatku pracovníků. Nezájmu lidí o to, aby pracovali pro státní správu, na stavebních úřadech, na krajských úřadech, na ministerstvu. A já se ptám, jak tuto klíčovou oblast paní ministryně chce adresovat tím, že dále rozkolísá důvěru lidí v to, že pro tento stát má smysl jako architekt nebo jako jiný odborník v tomto oboru pracovat.