Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Vážená paní ministryně, vážení přítomní členové vlády, kolegyně, kolegové. Ráda bych velice stručně připomněla, v jaké době žijeme. Proč je tohle téma relevantní. Žijeme v době inflační. V době, kdy prostě je to tak, že každý rok se o pár procent všechno trošku zdraží. Přijde mi, že se u zákonů chováme, jako kdyby tohle neexistovalo. Schvalujeme v zákonech pevné částky. A přitom reálně víme, že i na daních stát vždycky vybere o něco více, protože prostě ta dvě, dvě a půl procenta jsou jasný trend mnoha, mnoha let. A tahle skutečnost je zohledněna právě i v zákoně o starobních důchodech, o penzích. Tahle skutečnost je mimochodem zohledněna, a to mi přijde docela podstatné, i v našich platech. Platy politiků se také valorizují, postupně zvyšují, ale naopak je ignorovaná v řadě důležitých výdajů státu. A jeden takový dnes diskutujeme, příspěvek na péči.

Samozřejmě jsem pečlivě poslouchala paní ministryni. Samozřejmě že potřebujeme spolehlivé zdroje dat, že teoreticky je možný obousměrný vývoj, i pokles, ale prakticky je to zkrátka a jednoduše tak, že když zohledníme růst cen, růst životních nákladů, to, že je zkrátka nevyhnutelné, že máslo, které jedno desetiletí stojí 35 korun, potom v dalším desetiletí bude stát 60, a pak se to patrně posune k 80 korunám, že takto ta postupná hladina cen roste, tak když toto akceptujeme, tak vidíme, že toho obousměrného možného snižování se vlastně nemusíme obávat, že tady je vlastně ta jistota, že k nějakému mírnému nárůstu patrně docházet bude.

Co je otázkou, je pak ta výše růstu mezd a platů a samotné inflace. Ale úplně věcně. Tak, jako je to u těch důchodů, jako se zohledňuje růst reálných mezd a inflace a přitom se to navyšování drží právě pod rychlostí výběru daní proto, aby stát měl nějaký manévrovací prostor, tak tento mechanismus by se nabízel k prověření i u příspěvku na péči. Jedna věc je tedy přijmout tuto skutečnost, tento fakt, že žijeme v době inflační, druhá věc je nevymlouvat se na to, co by mohly být různé zádrhele. Protože jsou třeba ty důchody, u nichž to umíme.

A potom poslední věc. Je důležité si říct, že my, jako zákonodárný sbor věnujeme strašný počet hodin - a když si vynásobíte ten počet hodin projednaných na zvyšování čísel tím, kolik nás tady je, a že bychom měli být v podstatě vrcholní manažeři - (Silný hluk v sále.)

Ta myšlenka je opravdu prostá. Když vynásobíte náš počet - sedí nás tu většinou 180, 190 - krát ty hodiny, které diskutujeme o zvyšování konkrétních částek, tak zjistíte, že to jsou obrovská čísla hodin, tisíce hodin, v podstatě vrcholných manažerů - vnímáme-li tak náš zákonodárný sbor - tisíce hodin diskuzí věnovaných čísílkům, handrkování opravdu o cifry v zákonech. A přitom alespoň část těchto diskuzí bychom si mohli ušetřit tím mechanismem pravidelného mírného zvyšování.

Ještě jednou zdůrazním. Ta naše doba je zkrátka doba inflační, doba, kdy se rok od roku ceny o něco navyšují. A s tím bychom měli počítat i v zákonech. Ne to řešit vždy zpětně. Naše země to umí, prokázala to na důchodech, prokazuje to na platech politiků. Takže je na místě chtít se relevantně bavit i o možnosti tímto mechanismem, tímto poníženým, jaksi umírněným, navyšováním, řešit i příspěvek na péči. Děkuji za pozornost.