Proti jihoafrickému randu ztratilo euro v roce 2010 17 %. Za 100 eur byste 1. ledna dostali ještě 1 060 randů, na konci roku již jen 880. K australskému dolaru ztratilo euro v roce 2010 dokonce 19 %. Na začátku roku byste dostali 160 dolarů, na konci již jen 130. Vůči švýcarskému franku ztratilo euro 14 %, vůči čínskému juanu 12 %, vůči ruskému rublu 11% a proti americkému dolaru nakonec 11 % !

Seznam by mohl pokračovat donekonečna, protože žádná měna si v uplynulých třech letech nevedla hůře. Kam to vše směřuje, si představujte sami. Na jedné z akcí banky Privatbank Metzler v lednu 2009 Angela Merkel řekla: „Šíří se fáma, že státy nemohou zkrachovat. Není to pravda.“

Zdá se být naprosto jasné, že nás s eurem někdo vědomě oklamal a Sobotka v tom jen pokračuje. Ale s jakým cílem? Pasti s úvěry a dluhy účinkovaly přece docela dobře i v případě jednotlivých měn.  

Existují jasné odkazy k tomu, že bankovní kartel usiluje o zavedení jediné měny pro celý svět. Od roku 2008 o ní často hovoří řada politiků, Mezinárodní měnový fond IWF a ECB.

Pokud je tohle oním plánem, potom se zavedením eura pokročili o velký krok kupředu. Závěrem bych chtěl k euru ještě říct, že všechny země eurozóny čekají velmi těžké časy, dodává předseda Rokytka. 

Před hrozícím krachem společné měny se nabízí pouze jedna jediná úniková cesta: prominutí státních dluhů. Avšak na tomto poli nebudou bankéři jistojistě chtít spolupracovat, protože sami učinili vše pro to, abychom se dostali tam, kde jsme. Řešení proto bude muset být politicko-ekonomické, jak navrhují profesoři Cockshott a Cottrell zde 

Ekonom Paul Romer nedávno vydal text, kteří mnozí považují za významný předěl. Makroekonomie, argumentuje Romer, je věda, která nejenže už tři desetiletí stagnuje, ale ve skutečnosti ztratila značnou část své schopnosti porozumět skutečnosti! 

Jde o hodně. Jedna z ekonomických teorií, která i nyní, devět let po hospodářském krachu z r. 2008 dezorientuje ekonomické stratégy, tvrdí, že to, co dělají ústřední banky, je irelevantní. Hospodářství se totiž přece automaticky samoreguluje a má tendenci ke stabilitě. Ortodoxní ekonomická teorie dokonce tvrdí, že by nemělo vůbec žádný efekt, kdyby banky přestaly na pomoc stimulace hospodářství tisknout peníze, jak to nyní činí, a snižovat úrokové míry. I kdyby Evropská ústřední banka zdvojnásobila své úrokové míry a zrušila kvantitativní uvolňování, ekonomika by rostla stejnou rychlostí, tvrdí tato teorie. Šéfka FED Yelenová se proto už chystá zvyšovat úrokové sazby.

Romer toto sžíravě nazývá "postreálnou" ekonomií a argumentuje, že ekonomové se jí přidržují, protože jsou nepevní v kramflecích. Romer u ekonomické elity nachází tytéž problémy jako u teoretických fyziků: "přehnanou míru sebedůvěry", "nezvykle monolitní komunitu", až náboženskou loajalitu a tendenci ignorovat výsledky, které neodpovídají teorii - a nezájem o tom, že se ekonomové mohou mýlit. V podstatě jde o napodobení církevní dogmatiky, scholastiky a povýšení teologie na vědu! 

Romer ale argumentuje, že každá disciplína, která příliš silně závisí na matematice, tak jako ekonomie hlavního proudu, je pravděpodobně chybná. Jde o to, že lidé, kteří vytvářejí matematické modely, konstruují takové systémy, které neodpovídají skutečnosti. Pokud má Romer pravdu, má to obrovské důsledky pro způsob, jímž vlády a ústřední banky vytvářejí svou hospodářskou strategii. Namísto abstraktních modelů je zapotřebí něčeho, co je daleko blíže realitě - a se vznikem technologií počítačového napodobování skutečnosti je taková technologie už nablízku. Ano, půjde o kyberdemarchii.

Romerovo přiznání, že je mainstreamová ekonomie mylná, je známkou, že po mnoha desetiletích hledání externích narušitelských faktorů začali nyní akademičtí ekonomové hledat příčinu nestability uvnitř systému, nikoliv mimo něj. 

Především je však prý aktuálně nutné vyloučit z rozhodování ty lidi, kteří tvrdí, že je špatné si myslet, že "kapitalismus je nestabilní", pokud řídíte ministerstvo financí, stojíte v čele velké politické strany nebo centrální banky.

"Vynaložili jsme velké úsilí, abychom ukázali, že společenská racionalita účtování na základě pracovní doby je nadřazena racionalitě trhu. A že neexistuje nutná souvislost mezi používáním rovnovážných tržních cen u spotřebního zboží (které navrhujeme jako jednu složku celkového systému plánování) a rozkladem socialistického vlastnictví tím, že podnikům bude poskytnuta neomezená autonomie.

´Reforma´ socialismu směrem k tržnímu hospodářství byla pro pracující třídu v postižených zemích bezprecedentní ekonomickou katastrofou! 

V celosvětovém měřítku znamenala znovuobnovení nadvlády těch několika kapitalistických mocností, které vládly světu před rokem 1917.

Na politické úrovni vedla k vytvoření situace, v níž socialistické hnutí a organizovaná pracující třída byly prakticky donuceny vyklidit scénu. Když socialismus odešel, jaká naděje, kromě fašismu a socialismu, zůstává těm, co nic nemají? 

Nic, pokud to nebude socialismus radikálnější, demokratičtější a rovnostářštější než cokoli, co zde bylo předtím, socialismus založený na jasných ekonomických a morálních zásadách, který se nevzdá své integrity ve prospěch demoralizujících mýtů trhu, dvěma slovy kybernetická demarchie," vysvětlují společenští vědci Paul Cockshott a Alvin Cottrell. Rozhodnout mezi privátní tyranií a společenskou svobodou se však musíme my sami.