Zdravím vás, přátelé, doufám, že se vám všem vede dobře. A také, že když se dnes ohlédnete za událostmi uplynulého týdne, tak v něm najdete pár věcí, které vám udělaly alespoň malou radost. Někdy jsou to maličkosti, ale i ty stojí za to si připomínat. Třeba nás v práci už opravdu baví, jak současná vláda stále čeká na nějaký signál. Nebo ho, pozor, vysílá. A pak zase čeká na to, zda si ho někdo všimne. Já vím, že je to hořké, protože se vlastně smějeme tomu jejich nicnedělání a neustálému vyčkávání, ale ono to někdy opravdu už jinak nejde. Schválně si pojďte připomenout, co se stalo tento týden.

Také si pamatujete na ty jejich slavnostní sliby o tom, že nouzový stav už nikdy nebude? Tak teď ho koalice prodloužila a rovnou o 58 dnů. Od začátku jsme koalici nabízeli (jak oni říkají vysílali signály), že jim nouzový stav pomůžeme prodloužit o 30 dnů, 58 dnů jsme jednoznačně odmítli. Těch 30 dnů by dávalo smysl. Zaprvé proto, že je nám jasné, že to je zejména pro hejtmany potřebný nástroj krizového řízení a výrazně usnadňuje pomoc lidem, kteří k nám utíkají z válkou postižené Ukrajiny. Zadruhé proto, že 30 dnů je v souladu se zákonem, ale také zatřetí – rozhodně jsme se nechtěli chovat tak pokrytecky, jako se chová vláda. Určitě si to ještě pamatujete. Z nouzového stavu udělali v době covidu sprosté slovo, zpolitizovali ho a v době kulminující pandemie, kdy docházely kapacity v nemocnicích, tak nám ho nepochopitelně odmítli schválit. Politiku prostě upřednostnili před zdravím lidí. Takhle se my chovat nebudeme. Prodloužení bylo potřeba, a proto jsme nechtěli politikařit. Nebyli jsme to ale jen my „opoziční ANO,“ kdo prodloužení o dlouhých 58 dnů odmítal. Renomovaní ústavní právníci říkali, že to je pravděpodobně protiústavní, stejně tak se vyjádřila i senátní ústavní komise, a dokonce i předseda Senátu, který hájí stejné barvy jako vládní koalice. A reakce vlády? Prostě nevidíme, neslyšíme. Máme 108 hlasů a můžeme cokoliv. 58 dnů schváleno. Říká se tomu arogance moci.

Ale každopádně je dobré si dát teď větší pozor. Je prostě fakt, že v nouzovém stavu mohou být tresty za přestupky daleko vyšší než jindy.

Pojďme dál.

Vláda tento týden zvýšila životní a existenční minimum o 10 %, a i když je to jistě dobrá zpráva a samotné zvýšení kvituji, mám s tím jeden velký problém. 10 % je totiž zoufale málo. Na tiskové konferenci mohl člověk skoro nabýt dojmu, že tím je vše vyřešeno a schválila se nejzásadnější věc pro pomoc lidem. Samozřejmě, že ne. Jednak se to dotkne relativně malého množství lidí a dnes se už dávno růst cen netýká jen lidí s nízkými příjmy. Guvernér ČNB hovoří o tom, že inflace brzy dosáhne 14 % a zvýšení těchto minim o 10 % tak růst inflace nepokryje. Notabene, když tím také dorovnávají i loňskou inflaci.

Hlavní problém těchto jejich kroků ale je, že jsou zoufale pomalé. Nevím, jaký signál by potřebovali ministři přijmout, aby zvedli rodičovský příspěvek. Jaký signál potřebují na to, aby zvedli příspěvek na mobilitu pro postižené? Je to stejné jako řešení cen energií, potravin, pohonných hmot. Nic neuděláme a uvidíme, co se stane. Vláda se rozhodla, že nic dělat nebude. Lidé krizi budou muset zvládnout sami, a že spadne mnoho lidí do chudoby, je zkrátka tak nějak fakt. Takhle to z vyjádření ministrů přesně vypadá. Pomůžeme jen těm, kteří půjdou o žebrácké holi. Možná.

Další rána od vlády