Vážení přátelé, vzpomínám si na scénu ze suché britské komedie. Jeden z hrdinů je přijatý do práce, posadí ho do kanceláře před počítač, ale neřeknou mu, co má dělat. Uplyne hodina, uplyne den a stále si ho nikdo nevšímá a nikdo po něm nic nechce. Dokonce ani po týdnu se po něm nikdo neshání, až z toho začne náš hrdina vyšilovat. Tahle postava se mi vybavuje, když vidím „ministra pro evropské záležitosti“ Martina Dvořáka. On sám moc dobře ví, že jeho ministerstvo je uměle vytvořená trafika, protože hnutí STAN chtělo o jedno křeslo ve vládě navíc.

Pan Dvořák je ve své zbytečnosti tak upřímný, až dokonce překonává našeho filmového hrdinu. Ten si totiž po „práci“ stěžuje kamarádům v baru, že jeho džob nemá absolutně žádný smysl a bojí se, že ho z něj vyhodí. A náš pan ministr? Přijde na Novu a otevřeně před celým národem přizná, že „tu agendu by mohli řídit státní úředník, vrchní ředitel, náměstek ministra.“ A pochvaluje si, že jeho funkce není „velká zátěž.“ Dokonce tato slova, která pronesl na Nově, visí jako oficiální zpráva na webu vlády České republiky s nadpisem: „Ministr Dvořák: Všichni mi říkají eurohujer.“

Je něco sympatického na téhle odevzdané upřímnosti. Samozřejmě jen v případě, kdyby takový člověk nestál daňové poplatníky miliony ročně, a svůj národ bavil zcela zdarma, nikoli urážel výroky typu „Češi mají rádi smrádek a teploučko.“

Dvořákovo ministerstvo nepotřebuje nikdo. Ani spolustraník Rakušan ho nepotřeboval, když odlétal do Bruselu schválit kvóty na migranty. Zbytečnost je vepsaná přímo v jeho názvu: „Evropské záležitosti.“ Slovo „záležitost“ je tak krásně prázdné, že ho používáme jen ve dvou případech. Když chceme zatajit, co děláme, nebo když chceme zatajit, že nic neděláme.