Minulý týden proběhla na Pražském hradě ve Španělském sále velká ceremonie k výročí vzniku samostatné České republiky.

Jsme opravdu zvláštní národ. Jako největší událost našich dějin oslavujeme husitské války. Ve skutečnosti to byla ale občanská válka, která zpustošila celou zemi a nadobro vyřadila Království české z hlavních mocností v Evropě. Tak, jako se stále vracíme k Bílé hoře, bitvě, jejíž výsledkem byla, řečeno s Václavem Klausem, spíše nevýhra.

Naproti tomu jsme měli jednoho z největší vojevůdců 19. století, Václava Josefa Radeckého z Radče, na kterého zapomínáme, anžto sloužil císaři pánu. Což ovšem v jeho době dělali všichni Češi, neboť Československé republika, jak známo, vznikla teprve sto let poté.

Oslavujeme vznik České republiky, což ovšem nebyla událost, kdy jsme se bojem osvobodili z nějaké poroby, nýbrž když jsme se rozešli se Slovenskou republikou. Je to zvláštní, zatímco ostatní národy oslavují spojení, my oslavujeme okamžik, který znamenal pouze rozvod a kterým jsme se zcvrkli na nejmenší státní území po tisíci letech.

Němci, Italové, Američané, Britové a další slaví sjednocení své země. My ovšem slavíme pravý opak. Jak říkával můj otec, jsme malý, ale podařený národ.