28. října slavíme 100. výročí samostatného československého státu a je nutno si nejprve otevřeně přiznat, že Česká republika je v současné době jiná  než byla před sto lety. A to nejen z pohledu územní celistvosti, ale i proto, že je členem Evropské unie a Severoatlantické aliance. Právě tato členství jsou zárukou, že se nebude opakovat mnichovská dohoda o nás bez nás. Proto mě zaráží nezodpovědné, často populistické, ale hlavně hloupé návrhy, polemiky či komentáře některých českých politiků, kteří se nejen nepoučili z minulosti, ale kteří nehájí národní zájmy naší země. A také mi schází daleko větší důraz na naši historii v našem vzdělávacím systému. Protože ten, kdo naši historii nezná a nepoučí se z ní, opakuje stále stejné chyby. Což ohrožuje nejen naši svébytnost, nezávislost, ale i demokracii.

Zásadním problémem nás Čechů, Moravanů a Slezanů je nedostatek odvahy pojmenovat základní problémy země a zároveň je umět řešit. Neustále se snažíme podsouvat příčiny našich problémů za hranice republiky, přitom jádro problémů je v nás. Nechci mluvit pouze o poklesu vzdělanosti, odbornosti či kvalitě výuky, ale i o nepochopení světové ekonomické soutěže a o ovlivňování politiky byznysem. Výrazně pokulháváme ve znalostních technologiích, v myšlenkách a v inovacích. Přitom Češi jsou známí svou originalitou, která nám může pomoci zastavit letargii a povzbudit pochopení pro vlastní síly a vlastní potenciál.

Ve zkratce řečeno, je třeba investovat do vlastních lidí, do vlastních podniků a do vlastní země. A přestat podporovat mezinárodní korporace, zahraniční kapitál a banky. Přestaňme podporovat podnikavce a podporujme české podnikatele. Začněme efektivně hospodařit se státními a veřejnými prostředky, začněme se zajímat o to, kam tyto prostředky mizí a zda směřují ke zvyšování konkurenceschopnosti země a nikoliv do vlastních kapes.

Postavme se proti nahrazování pravdy lží a proti natírání naší reality na růžovo. Tak jako monokultura na polích je i monokultura moci a politiky problémem.  Naším problémem. Historie naší republiky ukazuje, že každé volby mají své následky a proto je zodpovědností voličů za sebe, za druhé i za budoucí pokolení, k nim nejen chodit, ale volit lepší budoucnost.

A zejména bychom měli začít každý u sebe a měli bychom budovat sami sebe. Bez vzájemné spolupráce, soudržnosti, solidarity a vzájemné podpory nebudeme úspěšní. A to nejen na domácím hřišti, ale zejména v konkurenci se zahraničím. Pochopit výhody spolupráce a využít příležitosti, které máme, je cesta ke zvyšování životní úrovně v České republice.

(převzato z Profilu)