Česká strana sociálně demokratická, tak jako další spřízněné sociálně demokratické strany, zahrnují v sobě řadu politických proudů. Nicméně všechny tyto proudy mají základ v ideálech svobody, demokracie a solidarity. Tyto základní hodnoty jsou rozličným způsobem modifikovány na sociální, politické či ekonomické prostředí té které země. A tak jako jinde, tak i v ČSSD, usilují jednotlivé frakce o převzetí moci v politické straně. Problém nastává tehdy, když se toto převzetí moci zakládá nikoliv na programových zásadách, ale pouze na personálních ambicích. Pak dochází k rozdělení strany uvnitř i navenek, což je současný stav.

Již drahně let upozorňuji na nutnost změn ve stanovách ČSSD a z toho se odvíjejících řádech a dokumentech. Organizační struktura je zbytečně složitá, rozhodovací procesy jsou nejen zdlouhavé, ale i finančně náročně a zejména formální. Vlastní delegování či nominování postrádá principy zásluhovosti a postrádá motivační složku. Pak rozhoduje většina, bez ohledu na kvalitu, odbornost, morální čistotu kandidátů či důvěryhodnost v očích veřejnosti.

Nemám nic proti většině, to je princip demokratické volby, přesto je třeba respektovat práva menšiny, a to i z pohledu jejich zastoupení v orgánech strany.

Dalším problémem jsou kvóty, povinné zastoupení žen a mladých (ne tak již seniorů) či dosazování zasloužilých členů do některých orgánů strany. Obrovským problémem je vyžadování osobní odpovědnosti v rozhodovacích procesech a jejich formálnost. Je třeba snížit počet členů P ČSSD a ÚVV ČSSD, ve vazbě na odpovědnost jednotlivých orgánů strany a z pohledu zrychlení informovanosti členské základny. Kontrolní činnost je třeba dělat nikoliv s ohledem na to, kdo to dělá, ale na to, co se dělá. Zavírání očí nad rozličnými nešvary, korupcí a klientelismem je cesta do pekel. Tak jako je nutný výběr nominovaných na jednotlivé pozice ve státní či veřejné správě.

Tím, že není členská základna aktivně zapojováno do rozhodovacích procesů či do tvorby politického programu, stala se apatickou a často i neakceschopnou. K tomu přispělo zrušení placených okresních tajemníků i finanční škrty v rozpočtu strany. A nikdo neodpovídá na otázku členů, kdo že způsobil dnešní tristní ekonomický stav strany a kdo za ni nese osobní odpovědnost. Dlouho se hovoří o kariérním řádu, který se však smrskl pouze na počet let stranictví či fungování v nějakém orgánu strany. O kvalitě nominací na vnitrostranické funkce ani nemluvě. Ale hlavně, nemáme stranu otevřenou široké veřejnosti, často si lžeme do vlastní kapsy a nevyvozuje se osobní odpovědnost za jednotlivá rozhodnutí.

Samostatnou kapitolou je programová čitelnost a programové priority, prosazované nejen na celostátní, ale i na komunální úrovni. Připomenu pár témat, které mohly oslovit naše voliče. Dostupné bydlení ve formě podpory obecních a družstevních bytů, podpora klasické rodiny společným zdaněním manželů, Česká pošta jako státní a veřejná banky, zamezení odvodu dividend a zisků z naší země, regulace energetiky a dodávky plynů či paliv, tlak na zvyšování mezd a rozdělení národního bohatství ve prospěch méně rozvinutých regionů apod. Těch témat zajímající naše voliče, je hodně, ale důležité jsou prosazované priority. Prostě pokud náš politický program bude ve vleku neo liberální politiky, rozličných lobbistů a byznysu, či se politické priority budou odvíjet od pražského pohledu, pak nemůžeme jako strana obstát.

To co schází naší straně je vzájemná solidarita mezi sociálními demokraty navzájem. Problémem je upřednostňování osobních zájmů před zájmy státu, občanů i strany. Na tohle je veřejnost velmi citlivá a proto taková nedůvěra vůči ČSSD. Souhlasím, že nelze paušalizovat, ale taková je situace po volbách v roce 2017 a 2018. Prostě je třeba si to otevřeně přiznat, přijmout spolu odpovědnost za současnou situaci a hlavně konat. Například zlepšeným zázemím Lidového domu, zjednodušeným, ale koncentrovaným PR a těmi prioritami.

Každá politická strana má svůj politický program a své reprezentanty, kteří jej navenek prosazují. Zahajme vnitrostranickou a odbornou diskusi nad novým programem a jeho prioritami, odrážející skutečné potřeby našich spoluobčanů a České republiky. Každý, kdo kandiduje, by měl jít se svou kůží na trh a měl by oslovit nejen své spolustraníky, ale celou širokou veřejnost. A pokud chceme prosazovat náš politický program, pak je třeba důvěry veřejnosti, kterou jsme ztratili. I když stále existují ostrůvky pozitivní deviace, kde náš volič nespí, ale aktivně podporu politiku sociální demokracie či politiku svého oblíbeného starosty.