Když občané České republiky rozhodli v referendu o vstupu naší země do Evropské unie, završila se etapa našeho „návratu“ na Západ. A tehdy i dnes bylo a je zřejmé, že jakákoliv nadnárodní instituce či organizace si uzurpuje jisté rozhodovací pravomoci, které pak odjímá národním státům. Zároveň se od našeho vstupu do EU změnila i pravidla fungování pomocí tolik kritizované Lisabonské dohody. Ale ruku, na srdce, Česká republika byla při tom a tuto smlouvu ratifikovala. Takže je farizejské tvrdit, že za to mohou pouze představitelé Unie.

Problematická je také nemožnost dlouhodobého srovnání vývoje uvnitř EU, včetně rozvoje demokratické a občanské společnosti a zejména vývoje sociální koheze uvnitř jednotlivých členských států Evropské unie. Prostě proto, že v naší zemi bylo 45 let totalitní zřízení.

Co je však podstatné je skutečnost, že bez vstupu do EU by se nám neotevřely dveře spolupráce i s mimo evropskými zeměmi, například dnes tolik diskutované Číny.

Stalo se nepsaným zvykem, že za naše problémy může vždy někdo jiný. V řadě případů to jsou byrokraté z Bruselu. Vždyť i Velká Británie odsouhlasila v referendu svůj odchod právě na kritice migrace, kterou Unie neřešila. Jakoby se zapomnělo, že to byla nikoliv kritika nelegální migrace, ale migrace legální. A že bylo tehdy pro konzervativní vládu výhodné svést vysokou nezaměstnanost mladých Britů a nedostatek cenově dostupných bytů na Evropskou unii. Dnes je situace taková, že Britové začínají mít problémy, a to ještě nebyl Brexit realizován. Politici totiž velmi často svoji neschopnost za neřešení domácích problémů svádějí na vnější vlivy. Prostě je tradicí hledání vnějšího nepřítele. A to nejen v naší kotlině. Také se ukazuje, že důsledky vyvolání referenda bez patřičně dlouhé a odborné diskuse způsobuje nakonec značné problémy. Právě Brexit je tím neradostným příkladem.

Osobně mám velké výhrady k přebujelé bruselské byrokracii či k řadě rozhodnutí EK a EP. Na straně druhé je třeba vidět, že EU je mladý útvar, který prochází v rámci zvyšování svých kompetencí dětskými nemocemi. Evropská unie je nejambicióznější plán pro Evropu. Ten je ovšem řízený nejmizernějším byrokratickým aparátem, čímž je nevolená Evropská komise. Nicméně existují dvě velká pozitiva, která EU představuje. Tím základním je zajištění míru v Evropě na základě vzájemné spolupráce. A to nejen na poli hospodářském, politickém či kulturním. Druhým velkým plusem je společné řešení současných hrozeb, které vyvstávají z dnešního globalizovaného a přetechnizovaného světa. A klidně můžeme mluvit o migraci, znečištění životního prostředí, o průmyslu 4.0 či o sankcích ze strany prezidenta Donalda Trumpa. Prostě Evropská unie byla a je budována jako možná protiváha mocností, jako jsou USA, Ruská federace nebo Čína. A že k nerovnováze dochází vidíme již dnes.

Ano, každý stát, který je součástí EU, má své národní zájmy vyplývající z národní identity a její politiky. Ale nelze říkat: my doma a vy v Bruselu. Je naší zodpovědností a naším úkolem hájit národní zájmy České republiky v této a nejen v této mezinárodní organizaci. A pokud to nedokážeme, pak je to chyba pouze naše, protože nejsme sebevědomým a vyhledávaným spojencem a partnerem. Pokud budeme nastolovat témata, problémy a zároveň budeme přicházet s jejich konkrétním řešením, pak nebudeme bráni tu za patolízaly, tu za nesolidární členy. A neobstojí ani tvrzení, že jsme malý stát. Ne nejsme, jsme státem středním, ať již početně či významem. Toho si musíme být vědomi a mít podle toho i své ambice. A tou základní ambicí by mělo být budování bezpečného, moderního, konkurence schopného, soudržného a sociálně citlivého státu, ve kterém si jeho občané váží žít a pracovat.

Evropská unie není strašidlo, je to složitá instituce, ve které máme své jmenované či volené zástupce, kteří spolu rozhodují a podílejí se na vytváření společné politiky EU. A to nehledě na kooperující ministerstva či na hlasující ministry české vlády. To, co je důležité, a to na všech pozicích a úrovních, je budovat sami sebe, mít svůj jasný názor a být otevřený k diskusím nad řešením palčivých problémů dneška. Je třeba mít na paměti, že jednoduchá řešení v dnešním složitém světě neexistují. A kdo tvrdí opak, pak nemluví pravdu. Politika je a vždy byla uměním dohody. I proto je zahraniční politika o to složitější a komplikovanější. Bez diplomacie, bez spojenectví v mezinárodních organizacích a bez aktivní české politiky to nepůjde. Máme to ve svých rukou a jsme odpovědní za budoucí vývoj v naší zemi a spoluodpovědní za vývoj v EU. A to včetně budoucího vývoje a stability společné měny Euro či postavení Unie na mezinárodní scéně. Ať již jako spolupracující partner či konkurent.

Vystoupení z EU by byla sebevražda za bílého dne. A ti, kteří to dnes prosazují či dokonce navrhují, to nemyslí s naší zemí a s našimi občany dobře. To dokonce tvrdí i ti, kteří Unii z řady důvodů kritizují. A současná politická i ekonomická situace ve Velké Británii zřetelně ukazuje, jak nebezpečná jsou rozhodnutí založená na populismu či nepřátelství. Jak snadné je ovlivnit širokou veřejnost a jak velmi těžké je poté převzít politickou odpovědnost za to, co se nezdařilo. Proto je důležité, abychom byli aktivní a snažili se reformovat to, co se nám na Evropské unii nelíbí či co jde proti našim národním zájmům. Přestaňme ukazovat prstem na druhé a pokusme se řešit vlastní problémy svými silami a schopnostmi. A pokud se nám to nepodaří, neviňme z toho nikoho jiného než sami sebe. Pouze na nás záleží, zda to dokážeme.

A já osobně věřím ve schopnosti a um našich občanů vybudovat lepší a modernější český stát. Stát, který bude mít pozitivní reputaci a vysokou vážnost v mezinárodních organizacích, včetně svého členství v Evropské unii.

(převzato z Profilu)