Přesto, že životní úroveň a kvalita života v naší zemi roste, že je Česká republika velmi bezpečnou zemí s nejnižší nezaměstnaností, že existuje ekonomická a politická stabilita, tak se stále nemohu vyvarovat pocitu ohromného napětí v celé naší společnosti. Ano, mohou k tomu přispívat sami politici, kteří pro politický úspěch udělají snad cokoliv. Od strašení občanů před uprchlíky, před ekonomickou krizí či před bezpečnostními hrozbami z východu, až po lži politiku, které jsme svědky každý den. Připadá mi, že si někteří politici či politické strany ani neuvědomují, jakou medvědí službu pro křehkou demokracii a těžce vydobyté svobody v naší zemi dělají. Velkým problémem je i vymizení autorit z naší společnosti a nedostatek úcty člověka k člověku či k jeho často odlišnému názoru.

Zajisté k této blbé náladě přispívá i jistá míra deziluze a skepse z polistopadového vývoje. Podle posledního průzkumu veřejného mínění podporují téměř tři čtvrtiny respondentů polistopadový vývoj, nicméně značná část, zejména starší generace vzpomíná na jistoty, které jim režim před listopadem 1989 poskytoval. Dokonce se zdá z názorů ze sociálních sítí, že tito lidé jsou ochotni svobodu a demokracii směnit za autoritářský režim, pokud jim přinese některé jistoty a zejména méně životních starostí. Že je to klam nijak neřeší. Přesto jsem přesvědčen, že by politici měli více naslouchat těm, pro které „kapitalismus“ žádné velké štěstí nepřinesl. Prostě proto, že tito lidé si svoji svobodu rozhodování dostatečně neprovázali s osobní zodpovědností. Je třeba si uvědomit, že v naší společnosti stále existují chudí lidé, kterým sice český sociální systém zajišťuje základní životní potřeby, nicméně o nějakém růstu životní úrovně si tito lidé mohou jenom zdát. U mladé generace a nejen u ní se dostupnost bydlení stává noční můrou, která brzy vystraší nejen občany, ale zejména politiky.

Stále u řady lidí převládá to staré známé: To oni, my nic. K tomu hledání vnějšího nepřítele, ať již v podobě negativního vztahu k minoritám, byrokratické Evropské unii či k NATO, ale také k Rusku či čínské ekonomické a politické expanzi.

Nejde přitom o to, že si nějak v EU společně nerozumíme. Jde o to, že si často nerozumíme ani u nás doma. Jako bychom si přestali vážit svobody a skutečné demokracie. A těchto nálad ve společnosti zneužívají politici, kteří v dnešní relativně dobré době hledají vlastní témata k oslovení svých voličů. Zároveň je třeba si přiznat, že často trpíme nedostatkem sebevědomí, všudypřítomným pesimismem, závistí a záští, která u mnohých občanů vede až k osobnímu nepřátelství. A to si pak řada spoluobčanů vybíjí především na sociálních sítích.

Relativizace pravdy, vzájemné osočování a napadání, zhoršení mezilidských vztahů, přispívají k tomu, že schází lidská soudržnost a vzájemná úcta. Vzniká nedůvěra, která je brzdou rozvoje naší vlasti. Zvykli jsme si na pohodlí, dostatek zboží v regálech a na slušnou životní úroveň pro drtivou většinu občanů. Ale nějak jsme cestou od listopadu 1989 poztráceli osobní spoluodpovědnost, sociální cítění a tolik potřebnou solidaritu. Technologie lidi nepřibližuje, ale naopak oddaluje. Proto mnozí z nás žijí ve fikci, kterou jim mnozí politici a zejména média nabízí. Tak jako je dnes daleko snazší ovlivňovat veřejné mínění a radikalizovat celou společnost. A je třeba si připustit, že kvalita vzdělávacího systému značně pokulhává za rychlými změnami ve společnosti. A není to pouze o výši platů pedagogů.

Nevím, proč si mnoho lidí myslí, že svoboda projevu znamená mít právo lhát či si vymýšlet. Namísto toho, abychom hledali chyby v nás, je hledáme u jiných. Je to nejen alibistické, ale i hloupé a laciné. Často zaměňujeme aktuální a hlavní problémy dneška za ty zástupné a méně podstatné. A hlavně, striktně a důrazně nepožadujeme řešení každodenních problémů u svých volených zástupců. Mimochodem, demonstrace a stávky ve Francii, Chile, Libanonu či Iráku zřetelně ukazují, že nelze stále dokola tolerovat rozvírání pomyslných nůžek mezi bohatými a elitami a většinovou společností. Je třeba dělat politiku ve prospěch většiny společnosti. A jak hloupě vedená a pro veřejnost nesrozumitelná je stávka ve školách, v porovnání s požadavky a cíli, které levicová hnutí ve světě požadují a za něž demonstrují.

Nejen politologové či ekonomové, ale i velmi bohatí lidé upozorňují na nutnost změn ve společnosti. Dokonce navrhují vyšší zdanění zisků a majetku těch nejbohatších. Prostě chce to větší míru přerozdělení bohatství společnosti. Přes tyto náznaky však ve velké míře tahá současná levice za kratší konec provazu. Důvodem je zklamání široké veřejnosti, neplnění si programových priorit a příklon levice k liberalismu a k podpoře globalizace jako celku. Pro většinu levicových voličů jsou levicové strany málo radikální a málo odvážné. A to jak programově, tak především při prosazování reálné politiky. Proto volí rozličné nevyzkoušené alternativy, které se nakonec ukáží jako slepá cesta pro většinu občanů země. Stav dnešní společnosti si vyžaduje levicovou politiku. Politiku, která bude jasnou a srozumitelnou alternativou vše objímající politiky catch all party či řady pravicových populistických stran.

Převzato z profilu.