Řada seniorů pod tlakem vládních argumentů je přesvědčena, že snížení valorizace jde ve prospěch budoucích generací. Také, proč bychom my prarodiče nepřinesli nějakou tu oběť pro své děti a vnoučata. Přesto řada expertů mluví o to, že opak je pravdou a že útrapy současných seniorů budou menší než ty, které úpravou penzijního systému dopadnou na budoucí důchodce.

Tato škrt vláda se projevila v penzijní reformě tím, že snížila valorizace, prodloužila věk odchodu do důchodu a snížila zásluhovou část penzí. Zřejmě si ani neuvědomuje, že tím vyvolala nejen nespravedlnost, ale zejména nejistotu ve zdejší důchodový systém. Stručně řečeno vláda bere lidem to, co do systému za svého aktivního života vložila. Přitom efektivnost průběžného penzijního pojištění je dána tím, jaké vytváří motivace pro prodloužení doby výdělečného uplatnění člověka. Oprávněná obava zaměstnanců před budoucími nižšími důchody způsobila, že v loňském roce odešlo do předčasného důchodu 100 000 občanů, což způsobilo další nedostatek na trhu práce.

Právě problém trvalé stability systému lze totiž řešit zvýšením jeho motivační role k dobrovolnému prodloužení doby výdělečného uplatnění. Nejde pouze o zvýšení pojistného a o zvýšení penze těch, kteří delší dobu pracují. Jde i o to, že čtvrtina toho, co je příjmem důchodců v podobě výplaty penzijního pojištění, tedy toho co si předplatili, je odvedeno státu ve formě daní. Takže i stát přichází o příjmy a tím zvyšuje deficit státního rozpočtu.

Ale to, co je snad nejhorší na současné penzijní politice vlády je snaha mezigenerační konflikt nejen vyvolávat, ale i eskalovat. Přitom je lež jako věž, že okrádání dnešních seniorů jde ve prospěch mladších generací. Právě motivace pro starší zaměstnance, aby déle pracovali a déle odváděli sociální a zdravotní pojištění je cesta k udržitelnému financování penzí. Což je důležité právě pro budoucí generace důchodců. Zároveň jedině soudržnost společnosti může čelit současným hrozbám světa.