Vzpomínám si na dlouhé diskuse v Branném výboru PSP ČR či na plénu poslanecké sněmovny kolem cílů a jejich harmonogramu, které mají být dosaženy v Afghánistánu. Nyní po odchodu spojeneckých vojsk z této země je zřejmé, že žádných trvalých pozitivních cílů nebylo v této zemi dosaženo. Ba právě naopak, situace se vrací vlivem Tálibánu k letům před invazí zahraničních armád.

V současném ozbrojeném konfliktu na Ukrajině po vojenské agresi Ruské federace se začíná rýsovat opět „bezvýchodná“ situace z pohledu vojenského výsledku. Ukrajině se nedostává nejen vojenské techniky a munice, ale také vojáků. Další mobilizace Ukrajinců je v nedohlednu a evropské země se sice snaží navýšit vojenskou pomoc tak, aby alespoň částečně pokryla tu scházející z USA. Ale i to je z pohledu Ukrajinců málo, a to ve srovnání s možnostmi jejich protivníka.

Nicméně je zřejmé, že cíl, kteří často opakují evropští politici, a to porážka Ruska a získání zpět Ruskem dobytých území, je spíše zbožným přáním, než skutečnou realitou. Zároveň se ukazuje, že ani samy evropské země nejsou zajedno ve vojenské pomoci Ukrajině, o čemž svědčí pozice Slovenska, Rakouska a Maďarska na straně jedné či snaha francouzského prezidenta Macrona spolu s pobaltskými státy o nasazení vojsk NATO. Velkou neznámou pro budoucí vývoj pomoci Ukrajině je i budoucí zahraniční politika USA po zvolení nové hlavy státu a její administrativy.

A stále namísto diplomatického úsilí ukončit tento ozbrojený konflikt zvyšuje EU vojenskou pomoc Ukrajincům bez toho, že by dohlédla konečného cíle, kterého chce dosáhnout. Což se zajisté odrazí nejen v nadcházejících volbách do EP, ale i v každých dalších volbách v jednotlivých členských zemích. Důvodem je nejen nespokojenost občanů s nehájením jejich zájmů, ale zejména strach, který u občanů oprávněně panuje. Vždyť ohrožení jejich bezpečnosti není dobrou vizitkou evropských vlád.