Já vám děkuji, pane předsedo, pane vicepremiére, pane poslanče, kolegyně, kolegové. Dovolte i mně krátce vystoupit s postoji, které jsem měl od začátku k té situaci, do které jsme se dostali v rámci volebního zákona. Krátké shrnutí, které tady bylo už podáno, co se týká korespondenční volby a její historie, už tady bylo řečeno. Já jsem se zamýšlel nad tím, co probíhalo tady v Senátu. Já jsem byl pyšný na to a cítil jsem to takhle sám za sebe, že Senát byl tím aktivním, který vstoupil do toho, jak by mělo být komunikováno, co se týká volebního zákona, parametry.

Byl to náš pan předseda a vedení Senátu, kteří byli aktivní a začali směřovat a nastavovat pravidla v rámci vyrovnávání komunikace mezi Senátem a Poslaneckou sněmovnou. Vstoupila do toho komise pro ústavu, vstoupili do toho jak předsedové komise pro ústavu, tak předseda ústavně-právního výboru, vedení Senátu. Začala probíhat jednání, dokonce byla zřízena pracovní skupina pro volební zákon, kde byli obsaženi zástupci napříč všemi kluby Senátu.

A ta jednání nebyla jednoduchá. Když si vzpomenu na začátek, tak mně to připadalo, jak společné jednání komisí pro ústavu, jak senátní, tak Poslanecké sněmovny, kde jsme jednali o změně ústavy, a ze základní změny, která byla v jednom, ve dvou parametrech, tak v rámci toho jednání a v rám lidové tvořivosti, která tam probíhala, tak jsme došli najednou k 12, 13 změnám, které absolutně nebyly hlasovatelné. Nemohli jsme najít ani nějaký průnik toho, že bychom se mohli na něčem dohodnout.

A takhle to bylo několikrát po sobě. A mně bylo ctí být členem právě té pracovní skupiny k volebnímu zákonu. A když jsme tam sedli a řekli jsme si ty parametry, to, co bychom všichni chtěli měnit, tak první moje myšlenka byla, to se nemůžeme domluvit, to není možné. A to jsme jenom na půdě Senátu, co to bude znamenat, až si sedneme společně i s Poslaneckou sněmovnou a budeme se snažit najít kompromis, ten konsensus, na kterém bychom se byli schopni dohodnout.

A myslím si, že je to hlavně o konsensu a o respektu. Respektovat se vzájemně, respektovat, že máme určité hranice, za které nemůžeme jít, byť si myslíme, že ta cesta je správná. Bylo by určité správné zavést korespondenční volbu, a já bych byl všemi deseti pro. Jak říkal pan senátor Rabas, někdy tam ta „ale“ jsou. Někdy nemůžeme využít ten historický okamžik, někdy i tu dobu, o které si myslíme, že nazrála a že je správná, tak bohužel dospějeme k tomu, že musíme odložit, protože tam nastávají další okolnosti, které tady byly podrobně vyjmenovány. Krásně o tom i mluvila paní senátorka Němcová přede mnou, takže to nebudu shrnovat.