Ještě jednou, hezké odpoledne, kolegyně, kolegové. Projednáváme zde novelu zákona o pedagogických pracovnících, která je podle mého názoru jedním z nejvýznamnějších legislativních kroků v oblasti vzdělávání v tomto volebním období.

Než se dostanu ke svému komentáři k samotnému zákonu, dovolím si obecnější úvod na téma, proč tuto novelu považuji za tak důležitou. Něco už řekl pan ministr, české školství dlouhodobě trpí stále se zvyšujícími rozdíly mezi školami a s tím souvisejícím nedostatkem pedagogických pracovníků.

Ta současná koronavirová situace tento problém jen zvýraznila a zvýraznila i rozdílný přístup ke vzdělání daný socioekonomickým statusem rodiny. Dalším problémem, který vidím, je příliš brzká selektivita našeho školství, víceletá gymnázia určitě jsou a měla by být i v příštích letech nedílnou součástí vzdělávací soustavy. Nesmí se z nich ale stát „masová“ záležitost dostupná jen pro děti nejmotivovanějších rodičů, zejména pak ve velkých městech. V ČR, jenom abych nějaká čísla doplnil k tomu, co říkal pan ministr, jde na osmiletá gymnázia v průměru asi 8 % ročníku, v Praze je to ale téměř jedna čtvrtina. Navíc přes 40 % studentů víceletých gymnázií pochází zároveň z nejbohatší pětiny populace. Tento rozdíl je jeden z nejvyšších v rámci vyspělých zemí a je naším úkolem do budoucna, abychom i dětem z rodin s nižšími příjmy, kde také často schází motivace ke vzdělávání, zajistili co nejrovnější podmínky. Abychom mohli s touto nerovností stejně jako s brzkou selekcí dětí něco dělat, musíme investovat samozřejmě zejména do zlepšení výuky na druhém stupni základních škol a do podpory učitelů. Tím míním např. mentoring, uvádění do profese či snížení přímé výukové povinnosti. S tím samozřejmě úzce souvisí kvalita pedagogických pracovníků. Tradiční model výuky na pedagogických fakultách, v němž teoretická příprava a atomizované oborové znalosti stále dominují nad praktickou přípravou, rovněž přispívá k situaci, kdy je o učitelskou profesi malý zájem. Připomínám, že jen zhruba polovina pedagogických fakult jde skutečně učit a z nichž 40 %, kteří se pro učitelskou dráhu rozhodnou, odchází ze školství do pěti let. Pokud si k tomu přičteme, že máme jeden z nejstarších učitelských sborů v Evropě, pan ministr o tom už mluvil, a každý rok odchází do důchodu zhruba 3 000 pedagogů, jsme momentálně v situaci, kdy nám chybí cca 5 000 učitelů.

Jak z této situace ven? Vidím zde několik důležitých kroků. Jednak již zmíněné navýšení platů učitelů tak, aby tito nepatřili a konečně v současné době nepatří již v rámci vyspělých zemí mezi nejhůře ohodnocené. Platilo to ještě donedávna. Takže díky navyšování platů v posledních dvou letech zde došlo k žádoucímu posunu, ale peníze samy o sobě nevyřeší podstav, ani kvalitu učitelského sboru.

Dalším krokem je modernizace výuky na pedagogických fakultách, mj. posílení té praktické části. O tom se ostatně mluví také ve strategii 2030+, která klade důraz na úpravu přípravného profesního vzdělání tak, aby připravilo absolventy na zvyšující se nároky profese a také na jiné vzdělávací cesty ke kvalifikaci učitele. Je ale jasné, že v tomhle půjde o běh na velmi dlouhou trať. Například ve Finsku trvala reforma vzdělávání několik desítek let. Takže vítám velmi, že ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy přišlo s novelou zákona o pedagogických pracovnících, která by měla pomoci řešit aktuální nevyhovující situaci.

K samotnému zákonu. Zde už zaznělo od pana ministra, důležitým cílem je pootevřít profesi odborníkům bez pedagogického vzdělání. Tedy to, o co se jedná v tom diskutovaném § 9a.

Věřím, že tento krok přiláká do školství řadu kvalitních lidí, kteří by jinak nikdy učinit nešli a zároveň pomůže alespoň částečně skoncovat s tím nedůstojným stavem tzv. učitelů v nouzi, kterých je kolem 4 000 a kteří musejí každý rok čekat do poslední chvíle, zda nebudou nuceni ze školy odejít. Navíc jde docela často o kvalitní učitele, kteří, a to zejména v regionech s akutním nedostatkem pedagogů, mají pro ředitele skutečně cenu zlata. Všichni víme, a už to tady bylo také konstatováno, že tento paragraf vzbudil poměrně velké debaty u odborné veřejnosti. Sám jsem za poslední týdny absolvoval mnoho schůzek a diskusí, jak s příznivci, tak s odpůrci této změny. Výsledkem těch debat je ale mé pevné přesvědčení, že české školství v žádném případě nezničíme tím, že do škol pustíme vzdělané odborníky z praxe. Velmi si vážím lidí jako jsou profesor Stanislav Štech nebo paní profesorka Vladimíra Spilková, stejně jako některých děkanů pedagogických fakult, s nimiž jsem měl možnost o věci debatovat. Ale musím říct, že s jejich kritikou novely zákona o pedagogických pracovnících se v žádném případě neztotožňuji. Rozhodně se nejedná o žádné radikální snížení kvalifikačních požadavků, ani o rezignaci státu na kvalitu učitelů. V diskusi se také docela často objevovalo přirovnání učitelů k jiným regulovaným procesím, jako jsou třeba soudci či lékaři. Z mého pohledu jsou zde ale zásadní rozdíly např. v tom, že lékaři či advokáti jsou osobně před zákonem i klientem odpovědni za kvalitu jimi poskytovaných služeb, zatímco za poskytování vzdělávání ve škole a garanci jeho kvality je podle § 164 školského zákona odpovědný ředitel školy. A právě ředitel a to už tady bylo také zmíněno, by měl znát svoji školu nejlépe a měla by mu být dána důvěra při výběru jeho učitelského sboru. Kritici této novely také varují před tím, že si snad ředitelé budou na svých školách zaměstnávat kamarády a známé a že jim budou vždy po třech letech obnovovat pracovní poměr, případně si tyto „nedovzdělané?“ pedagogy budou mezi sebou nějak vyměňovat. Tento názor považuji za docela urážlivý vůči lidem, kteří se nejen musejí starat o kvalitu poskytovaného vzdělávání, ale zároveň jsou zavaleni administrativou a doslovnou správou školních budov. Vedoucí pracovníky, vedoucí pedagogické pracovníky, bychom měli podle mého názoru maximálně podpořit v jejich práci a ne z nich apriorně dělat nedůvěryhodné osoby.

S tou kritikou zákona souhlasím v jednom. V ideálním případě bychom zde měli být situaci jako ve Finsku, kde učitelské povolání patří mezi jednu z nejprestižnějších a na pedagogické fakulty chodí ti nejlepší z ročníku. U nás to bohužel tak stále není. Podle nedávného průzkumu SCIO je průměrný percentil žáků, kteří deklarují zájem stát se učitelem, jen 35, zatímco ze studentů s percentilem 90 a více hodlá jít na pedagogické fakulty méně než jedno procento. Mimochodem, ve Finsku je s kvalitou praktické výuky na pedagogických fakultách spokojena asi tři čtvrtina studentů, u nás je to jenom něco málo přes 40 %. V Dánsku si zase studenti volí studium práv jako záchrannou alternativu pro případ, že se nedostanou na pedagogickou fakultu. Tedy práva, jako záchranná varianta v českém prostředí, to zní jako věta z jiné galaxie. Pokud bychom zde měli realitu podobnou zmíněným severským zemím, byl bych mezi prvními, kdo by měl u otevírání pedagogické profese vážné pochybnosti. Ale naše realita je zatím někde úplně jinde. Momentálně jsou u nás regiony, jako např. Karlovarský kraj, kde jsou školy, na nichž více než polovina učitelů učí předměty, pro které nemají aprobaci, protože zkrátka není nikdo jiný, kdo by ty předměty učil. A to je realita, se kterou se ředitelé a ředitelky škol musejí dnes a denně potýkat a kterou může ta novela zákona o pedagogických pracovnících pomoci alespoň částečně vyřešit.

Specifickým rysem učitelské profese, a to víme všichni, ať jsme pedagog nebo ne, je také to, že se řadu dovedností naučíte právě až praxí a výměnou poznatků se zkušenějšími kolegy. Zejména pak za situace, kdy pedagogické fakulty, jak už jsem konstatoval, nabízejí relativně málo praktické výuky. Opravdu nevidím problém, proč by kvalifikovaný inženýr nemohl ve škole učit předměty v rámci své specializace, za podmínek, které stanoví ta novela zákona o pedagogických pracovnících. Takovou zkušenost má předpokládám, řada lidí tady v Senátu, a myslím si, že sami sebe nepovažují za neschopné diletanty ničící vzdělanost našich dětí, jak se nám někteří kritici snaží podsouvat.

Možná bych, právě směrem ke kritikům, připomněl slova Jana Ámose Komenského, který kdysi řekl: Jediným učitelem hodným toho jména jest ten, který vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení a cit osobní odpovědnosti.