Nemohu si odpustit jedno srovnání prezidentů Havla a Zemana. Miloš Zeman dnes opět bojkotuje chod státu a neplní ústavní povinnosti. Koaliční rozhovory skončily na přelomu října a listopadu, uběhl měsíc a vládu ještě nemáme, protože Miloš Zeman se volným tempem seznamuje s kandidáty. Proč je nezná? Dohání zameškané hodiny v úřadu a zdržuje. Mezitím umírají lidé na covid, nemocnice praskají ve švech, stát nemá schválený rozpočet, vláda v demisi fakticky nevládne. Celá republika je v prezidentském patu.

Z neústavnosti dnešního postupu Miloše Zemana nejlépe usvědčuje Miloš Zeman sám. Když v roce 1998 sestavil vládu jako premiér, Václav Havel měl k některým ministrům výhrady. Své připomínky sdělil Miloši Zemanovi dopředu, aby předešel konfliktu. Miloš Zeman si vedl svou, nevyměnil ani jedno jméno. Ale protože prezidentem byl skutečný státník, Václav Havel nerozehrál ponižující hru o čas a v souladu s Ústavou vládu jmenoval.

Protože jsem s ním tehdy pracoval, velmi dobře si vzpomínám, jak Václavu Havlovi leželo na srdci, že ustavení nové vlády nesmí zdržovat. Spěchal a na úředníky doslova tlačil, aby spisy vyřizovali obratem a kandidáti měli připravené jmenovací dekrety ihned, jakmile dodají potřebné dokumenty.

Je mi z té současné situace nanic. Mezi politiky je dnes módní dovolávat se Václava Havla, ale zapomínají, že on byl v případě nutnosti připraven jít s Milošem Zemanem do tvrdého střetu právě kvůli naplňování Ústavy. Například ve sporech o volební zákon, nebo ve sporech o jmenování guvernéra ČNB, a Ústavní soud pokaždé rozhodl ve prospěch názoru Václava Havla.

V těchto dnech, kdy si budeme připomínat výročí odchodu Václava Havla, na Senátu visí jeho velkoformátové fotografie s dodatečně přidělanou slzou. Ta slza dostává v současnosti nový význam i z politického hlediska. Havla si vystavíme na nejvýznamnější instituce republiky, ale jeho zápas o ducha Ústavy nebo o principiální zásady nechápeme. Ano, člověk by zaplakal, milý pane prezidente Havle.