V případě prezidentova kandidáta na soudce Ústavního soudu Roberta Fremra, který byl schválen Senátem a jehož jmenování prezident Petr Pavel dnes dočasně odložil, se mísí dohromady dvě věci: co činil před rokem 1989 a jak to dnes reflektuje. Obojí je u ústavních soudců velmi důležité. Pojďme se na to podívat podrobněji:

1/ Členství v KSČ. Soudce Fremr říká, že šlo o „selhání, kdy podlehl tlaku a upřednostnil snahu nekomplikovat si život na úkor svého svědomí“. Takový přístup tehdy sdílela celá řada lidí. Jenže u těch, kteří se měli přímo podílet na mašinérii režimu, je to složitější. Na plénu Senátu jsem Roberta Fremra konfrontoval s tím, že byl dva roky čekatelem na vstup do strany, jehož loajalitu a oddanost (jakožto trestního soudce!) si strana zákonitě musela všelijak ověřovat. Ačkoli pak zpřesňoval detaily jednoho konkrétního případu, na otázku svých námluv s komunisty neodpověděl vůbec. Stačí nám to? Pokud je přípustná komunistická minulost, jaká reflexe je adekvátní?

2/ Selektivní paměť. Soudce Fremr napsal senátorům několik vyjádření, v nichž komentuje svou práci před rokem 1989. Ani tam, ani na plénu Senátu nezmínil některá důležitá fakta: vynášel rozsudky nad lidmi, kteří opustili nebo se pokusili opustit republiku. Jednalo se o tresty odnětí svobody a propadnutí majetku. Jde se o typické politické rozsudky v režii zrůdného režimu, který trestal všechny, kdo chtěli svobodně myslet, tvořit a žít. Zmíněné rozsudky byly po revoluci zrušeny a oběti (částečně) rehabilitovány. Nevěřím, že na tuto část své kariéry může trestní soudce zapomenout. Je přípustné, aby byl ústavním soudcem někdo, kdo vyškrtl tak významnou část své kariéry?