V případě prezidentova kandidáta na soudce Ústavního soudu Roberta Fremra, který byl schválen Senátem a jehož jmenování prezident Petr Pavel dnes dočasně odložil, se mísí dohromady dvě věci: co činil před rokem 1989 a jak to dnes reflektuje. Obojí je u ústavních soudců velmi důležité. Pojďme se na to podívat podrobněji:
1/ Členství v KSČ. Soudce Fremr říká, že šlo o „selhání, kdy podlehl tlaku a upřednostnil snahu nekomplikovat si život na úkor svého svědomí“. Takový přístup tehdy sdílela celá řada lidí. Jenže u těch, kteří se měli přímo podílet na mašinérii režimu, je to složitější. Na plénu Senátu jsem Roberta Fremra konfrontoval s tím, že byl dva roky čekatelem na vstup do strany, jehož loajalitu a oddanost (jakožto trestního soudce!) si strana zákonitě musela všelijak ověřovat. Ačkoli pak zpřesňoval detaily jednoho konkrétního případu, na otázku svých námluv s komunisty neodpověděl vůbec. Stačí nám to? Pokud je přípustná komunistická minulost, jaká reflexe je adekvátní?
2/ Selektivní paměť. Soudce Fremr napsal senátorům několik vyjádření, v nichž komentuje svou práci před rokem 1989. Ani tam, ani na plénu Senátu nezmínil některá důležitá fakta: vynášel rozsudky nad lidmi, kteří opustili nebo se pokusili opustit republiku. Jednalo se o tresty odnětí svobody a propadnutí majetku. Jde se o typické politické rozsudky v režii zrůdného režimu, který trestal všechny, kdo chtěli svobodně myslet, tvořit a žít. Zmíněné rozsudky byly po revoluci zrušeny a oběti (částečně) rehabilitovány. Nevěřím, že na tuto část své kariéry může trestní soudce zapomenout. Je přípustné, aby byl ústavním soudcem někdo, kdo vyškrtl tak významnou část své kariéry?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV