Vážený pane předsedo, pane ministře, dámy a pánové,

projednáváme novely zákonů o státní sociální podpoře a o pomoci v hmotné nouzi. Pan ministr krátce naznačil, v jak složitém období jsme, potřebujeme mnohem větší flexibilitu a schopnost pomáhat těm, kteří jsou potřební. Jeho diagnóza je velmi přesná, protože potřeby porostou, ceny za potraviny letí raketově vzhůru, lidé začínají šetřit. A to ještě nevíme ani finální účet za energie. Ale už dnes víme, že bude mimořádně nákladný a že je potřeba se na ten šok připravit. Ten systém už dnes, nemluvíme o tom tady poprvé, je přetížen. Úřady práce už v minulých letech doslova praskaly pod náporem, a to jsme ještě nemluvili v té době o přílivu uprchlíků.

Když do toho započítáme ty nové potřeby lidí, kteří se budou možná poprvé rozhodovat o tom, že by si mohli zvážit požádat o nějakou pomoc, ten první kontakt bude pro ně velmi složitý. Celá řada z nich totiž nikdy o žádnou dávku nežádala, platili daně, odváděli dávky na pojistném, jak se patří, a dnes můžou zažívat pocit nepatřičnosti, můžou mít možná pocit trapnosti nebo dokonce často nemusí všem těm věcem a nařízením rozumět. A budou mít ostych požádat o pomoc. Ale požádat o dávku není přece ostuda, zejména v případě, že žijeme v tak mimořádné době, jako je to dnes, jak pan ministr zmínil.

Je obecně známo, že v dnešní době zdaleka ne všechny dávky se u nás využijí. A přitom ten počet potřebných raketově poroste, systém už dnes je komplexní. Proto bude velmi potřeba zjednodušovat, vysvětlovat, doprovázet a dělat osvětu. Zdá se mi, že ještě významnější než v minulosti bude, abychom lidi naváděli k tomu, na co mají vlastně nárok. Pro to, aby to objevili, je potřeba vyškolit síť poradenství nebo poradců, a to ne pro Prahu nebo tam, kde sídlí ministerstvo, nebo tam, kde jsou krajské úřady, v jednotlivých regionech, ale doslova v terénu, někde tam, kde v regionech bude nejvyšší náraz té inflace nebo kde budou potřeby nejvyšší.