Nedělám to často, ale tentokrát do toho půjdu. Nabízím Vám svůj (opravdu subjektivní) pohled na vyjednávání a hlasování o ratifikaci Istanbulské úmluvy v Senátu.

Začnu asi třičtvrtě roku zpátky, kdy se boj o IÚ rozhořel naplno (ne, že by neprobublával už před tím). Na začátku byly síly rozloženy tak, že více či méně proti IÚ bylo až 70 procent senátorů a senátorek. Bylo tu jednak tvrdé jádro odpůrců vedené kolegy Oberfalzerem, Hrabou, Chalánkovou a dalšími, kteří začali proaktivně shánět a sepisovat argumenty proti úmluvě a rozesílali je ostatním senátorům. Spontálně se k nim začali připojovat další a další a demonstrativně vyjadřovat své odhodlání též úmluvu nepodpořit. S trochou nadsázky to vypadalo, že se odmítne ratifikace IÚ prostě per rollam po mailu…

Byla ale i druhá strana (v danou chvíli výrazná menšina), která začala prezentovat a hájit argumenty pro přijetí IÚ. Příkladmo Adéla Šípová, Miluše Horská, Ondřej Šimetka a někteří další. I já jsem byl její součástí.

Rozhořel se boj v podobě statusů na sociálních sítítch, ale i odborných konferencí a veřejných projednání dané věci a také projednání na senátních výborech. Začal i boj o nerozhodnuté kolegy a kolegyně. Celá tahle etapa až do dne projednání na mě chvílemi byla až absurdní, když jsme já a kolegové museli vyvracet naprosto z prstu vycucané argumenty proti IÚ. Na druhou stranu si myslím, že nevybočila ze standardů demokratické diskuze a i přes mnou subjektivně vnímanou absurditu některých argumentů byla vedena korektně a já ji přijímám s pokorou.

A pak přišel den projednávání ratifikace. Situace nám (skupině podporující ratifikaci IÚ) na začátku hrála do karet, když z cca 5 senátorů kteří skutečně na jednání pléna toho dne chyběli (ať z důvodu nemoci nebo zahraniční pracovní cesty), byl pro jednoznačné schválení ratifikace jediný hlas (kolegyně Němcové), ostatní chybějící by ratifikaci buď rozhodně nebo spíše nepodpořili.

Během sedmihodinového projednávání se vedl boj nejenom na plénu, ale především v zákulisí. A to o nerozhodnuté nebo váhající kolegyně a kolegy. Ten souboj byl vlastně pro nás úspěšný, když z podporovatelů ratifikace necouvnul nikdo a zároveň se asi 5 kolegů, kteří nebyli ochotni pro ratifikaci hlasovat, rozhodlo ze sálu před hlasováním odejít a tím alespoň snížit kvórům potřebné pro ratifikaci úmluvy.

Přesto to nestačilo a k schválení ratifikace chyběly dva hlasy. Bohužel je třeba přiznat (a z výše uvedených řádků je zřejmé), že Senát je jako celek ještě o trochu více konzervativní (i když to není nejpřiléhavější výraz, ale lepší mě nenapadá), než se z výsledku hlasování může zdát a IÚ v něm minimálně do dalších voleb prostě nemá šanci.

To je zkrátka třeba respektovat a uvidíme jaký bude stav věcí třeba v roce příštím.

Pokud jde o “stranickost” hlasování… Jsem hrdý na to, že senátoři a senátorka klubu SEN 21 - politické hnutí a Česká pirátská strana měli stoprocentní účast i hlasování pro ratifikaci. Za velmi dobrý považuju výsledek hlasování u klubu Starostů. Jediný aktivně proti byl Michael Canov, ale on to tak prostě cítí. Absoutně s ním nesouhlasím, ale respektuji ho. Jeden potenciální hlas proti ratifikaci pak nebyl přítomen. Ostatní tři nepřítomní nebyli skutečně nepřítomní, ale hlasovali takzvaně “nohama”, tedy vytáhli hlasovací kartu z hlasovacího zařízení.

V klubu ANO a SOCDEM mi nezbývá, než alespoň poděkovat dvěma hlasům, které pro ratifikaci přišly, kdy zejména kolega Adámek je dlouhodobě se profilující liberální politik.

U Lidovců není moc co komentovat. Oni to prostě tak mají. Klobouk dolů před Miluší Horskou a Lumírem Kantorem, kteří i z tohoto klubu dodali dva hlasy pro ratifikaci.

No a rozhodl největší klub ODS a TOP09. Tady na počátku (z doby před půl rokem) byly jasné jen dva hlasy pro ratifikaci, a to Miloše Vystrčila a Ondřeje Šimetky (a oba za ni výrazně bojovali i na plénu). Postupně se však objevovali další a někteří se pro ratifikaci rozhodli dokonce až na plénu. Nakonec z tohoto klubu přišlo 11 hlasů pro ratifikaci (kdy pro byli zejména senátoři zvolení za TOP 09), což je pro mě osobně vlastně příjemné překvapení a všem jedenácti senátorům a senátorkám velmi a upřímně děkuji. U ostatních respektuji jejich názor, i když vyjádření a argumentaci některých z nich, jako třeba kolegy Tomáše Töpfera, jsem poslouchal v němém úžasu.

No a pak tu máme nezařazené kolegyně Kovářovou a Hamplovou, které prostě “nepřekvapily”, a kolegu Pavla Fischera, jehož NE prostě nerozumím a vlastně se mi ho ani nechce rozebírat.

Tak tady to máte. Znovu opakuji, že to je můj subjektivní pohled a pokud se v něčem pletu, tak se dopředu omlouvám. Uvidíme jak dopadnou senátní volby v letošním roce a přijde-li do Senátu více liberálních kolegů a kolegyň, budeme iniciovat hlasování o ratifikaci znovu.