Hezké dopoledne, vážený pane předsedo, vážený pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové. Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní prostředí tento tisk projednal na své minulé schůzi minulý týden 23. února. Přijal usnesení, v němž doporučuje plénu Senátu vyslovit souhlas s ratifikací. Pro toto usnesení hlasovalo 7 z 9 přítomných členů. Dva se zdrželi. K tomuto bodu proběhla podle mě docela nečekaně dlouhá debata, která byla spíš vyprovokována zástupci ministerstev, jak představitele za Ministerstvo dopravy, tak vlastně zástupcem Ministerstva životní prostředí. A ta debata vlastně byla víceméně o tom, co v té dohodě není. A to je to, do jaké míry takováto dohoda zaváže Českou republiku k výstavbám technických děl na řece Labi, především v tuto chvíli, respektive už nějakých 25 let, se mluví o případné výstavbě jezu v Děčíně. Zaznívají argumenty také, že tato smlouva nebo tato dohoda není potřeba, protože když neexistuje už mnoho desítek let, vlastně už od doby, kdy ji vypověděl Hitler, podobnou v 30. letech, a vše funguje bez dohody. Takže argument je, že taková dohoda je vlastně možná i zbytečná. No, tak to bychom mohli říct ale o 2/3 věcí, které tu projednáváme. Jak jsem uvedl, jez v Děčíně, o kterém především byla ta debata, tak tu situaci znám velmi dobře. Je to můj volební obvod. Již před nějakými 25 lety jsem se v té věci nějak angažoval. Tehdy jako mladý nerozvážný ekologický aktivista. A byl jsem proti. Doporučil bych každému, kdo o té věci mluví, aby také jeli na místo, aby se s tou věcí seznámili. My jsme tam byli jako výbor pro územní rozvoj a životní prostředí myslím před 2 lety. Myslím že také v tu dobu o chvíli později tam byl i předseda Senátu. A na místě jsme se o těch věcech bavili, jestli a do jaké míry je to vlastně problém, jaký, a jestli je to opravdu problém ochrany přírody a do jaké míry by byl řešitelný. Musím připomenout, že do přípravy této stavby bylo investováno podle dostupných informací, tak jak jsme je získali, zhruba 800 milionů korun. Ale my nemáme ještě ani dokumentaci pro územní řízení, natož stavební povolení, takže takovéto ohromné peníze to stálo. A moc jsme se nepohnul. Já se domnívám, že v normální zemi by prostě vláda rozhodla, na základě toho, že taková stavba je, nebo není potřebná, to nedokážu říct, ale vláda na to má jistě instrumenty, má na to dost peněz, aby zaplatila, jestli se zjistí, že takováto stavba je potřebná, ať už z hlediska vodní dopravy, energetiky nebo mnoha dalších, a prostě by vláda rozhodla, že ta stavba se bude dělat. A rezort životní prostředí by měl za úkol dělat všechno pro to, aby ta stavba se udělala co nejvíce šetrně ve vztahu k životnímu prostředí.

My tady ale mnoho a mnoho let zažíváme prostě trochu jinou hru. My na jedné straně utrácíme velké peníze ze státního rozpočtu na přípravu takovéto stavbu, a tak jako bokem platíme další peníze na to, abychom platili posudky, které říkají, že to vlastně postavit nejde. Nejde to z mnoha důvodů. V tuto chvíli tam probíhá už několik let debata o tom, že nejdou provést kompenzace za to stanoviště, které tam prostě, na kterém tam roste jedna kytka. A ty výsledky těch takzvaných odborných studií vyjdou vždycky tak podle toho, kdo to vlastně platí. Když to platí rezort životní prostředí, tak výsledkem je, že není možné kompenzovat. A když to platí druhá strana, tak výsledkem je, že kompenzovat lze. Já to velice zjednodušuji, já to jenom prostě připomínám. A říkám to spíš z obecnějšího hlediska, že to není jenom případ v Děčíně a jezu, příprava výstavby jezu v Děčíně.

Já se obávám, že je to mnohem obecnějšího přístup a problém. A je to taky důvod, proč jsme stále, i 32 let po pádu železné opony, 100 let za opicema. Zelená dohoda pro Evropu chce podstatnou část národní dopravy dostat ze silnic na železnici a na vodu. Ale jak to chceme udělat, jestli ke všemu přistupujeme v podstatě podobně? Západní Evropa má mnoho, mnoho desítek let vybudovanou infrastrukturu, o které nám se nezdá.