Vážený pane předsedající, vážená paní ministryně, milé kolegyně, vážení kolegové, já jsem čekal, jestli se někdo přihlásí, a kdyby to někdo udělal, tak to neudělám, ale aspoň někdo k tomuto tématu. Otázky životního prostředí a ochrany přírody jsou samozřejmě velmi zajímavé, populární, líbivé a jistě nikdo z nás nemůže zpochybňovat, že jde o důležitou a podstatnou věc, byť někdy mi v tom chybí racionální poměr, námitky, které pak zanikají v té omáčce, v tom, co se někdy říká a deklaruje. Vůbec nic nenamítám proti tomu, co tu zaznělo, ať už to řekl zpravodaj nebo paní ministryně včetně toho, co to bude obnášet z hlediska investic, nákladů atd. Ale promítněme si to do reálného života. Promítněme si to, tyto otázky pak vidíme velmi často, jak v reálném životě vypadají, jak tady o nich jednáme a jak je pak vidíme třeba na obcích, jak se s těmito záležitostmi zabýváme, respektive jak reálně fungují. 

Připomněl bych také každoroční projednávání zprávy o životním prostředí a jednu část, kde je realisticky popsáno, jak to vypadá. My v kapitole „financování životního prostředí“ vidíme každoročně palec nahoru, smějící se smajlík o tom, že každoročně stoupají výdaje veřejných peněz do oblasti životního prostředí, což je samozřejmě v pořádku a bude to ještě více a více. Ale je v tom trochu nepoměr ve výsledcích. Velmi často v některých kapitolách je vidět naopak palec dolů, mračící se smajlík. Ukázka toho, že investujeme poměrně velké peníze a výsledky mnohdy nejsou úplně uspokojivé.

Také velmi často, když se poukazuje na nějaký nešvar nebo na to, že něco nefunguje, tak se neargumentuje ani tak věcně, ale hlavní argument je, kolik jsme do té věci investovali, o kolik víc jsme v dalším roce investovali než v předcházejících letech. A měřítkem úspěšnosti potom je množství utracených peněz. Ale to nemůže zůstat jen u toho, protože výsledky se nedají měřit penězi, respektive nejde to vysvětlit jen tím, že dáme větší množství peněz a nějak se to vyřeší. Nevyřeší. Zdroje prostě nejsou, jak někdo říkal. A dnes to tady také zaznělo.

Řekl bych tedy jen v náznaku, ve zjednodušení čtyři vrstvy okolností, které se dají zobecnit. Nejen v oblasti životního prostředí, ale ještě daleko více. Zaprvé jsou to ideály, nějaké vize, záměry, které máme. Zadruhé finance, především ty veřejné. Zatřetí lidské zdroje. A začtvrté cílení a počínání, které je někdy vyhrocené až do nějakého extrému.

Pokud jde o ty ideály, tak my je velmi často máme vznešené, vysoké, často ale jsou také mimo realitu, protože jsme chtěli víc, než jsme schopni udělat, a jak známe heslo cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, a potom také vidíme – a to tady také zaznělo, že po mnoha letech, kdy říkáme, že něco musíme a utrácíme na to peníze, výsledky nejsou úplně pěkné. Čili peněz je stále více a poměrně i dost a je otázka, jestli se utrácejí úplně efektivně.