Centrální úředníci. Za tři roky přibylo 23 tisíc státních zaměstnanců, máme jich 437 tisíc. Náklady na jejich odměňování jen ze státního rozpočtu stouply o 16,6 miliardy na letošních 149 miliard korun (další jdou z fondů EU!). Příští rok se mají nabrat další, budeme jich mít už 445 tisíc – jen finanční úřady jich musí kvůli EET najmout stovky – a výdaje státního rozpočtu na odměny stoupnou na 162 miliard korun. Z těchto statisíců státních zaměstnanců bude 28 tisíc úředníků orgánů ústřední správy, 54 tisíc úředníků bude v organizačních složkách státu, 86 tisíc lidí v bezpečnostních složkách. Zbylých cca 239 tisíc lidí budou zaměstnanci nejrůznějších příspěvkových a dalších organizací.

To už jsou slušná čísla. Mně jde teď o centrální úředníky, co se zaobírají všemi těmi normami, předpisy, formuláři, vyhláškami, omezeními, přikázáními, zákazy, kontrolami a tak, abychom nezvlčili, protože řád a pořádek musí být.

Dnes úředník nepotřebuje jen papír a razítko. Potřebuje výpočetní techniku a informační systémy. Mnoho systémů a databází. Pokud možno spolu nekomunikujících a nekompatibilních. Jen za posledních deset let se jich nakoupilo za 120 miliard, roční provoz dle zjištění NKÚ stojí téměř 15 miliard. V takových luxusních porodnicích se to pak rodí administrativě. Blbé je jen to, že tak nějak nefungují a ta samá data musí organizace a lidé posílat na mnoho míst a když je z nich potřeba něco dostat – nejde to. Říkávalo se kdysi, jak nám výpočetní technika a elektronizace bude pomáhat, jak urychlí a zjednoduší práci a nakonec zvýší transparentnost, jak to bude uživatelsky přívětivější, kolik ušetříme lesů… Jojo, řeči se vedou a toner se peče. Nějak to nejde.

A pak něco od úředníka potřebujete. Rozhodnutí, něco schválit, projednat. Ale ono to nejde. Nejen, že se často ani moc nechce, ale i kdyby se chtělo… Nejde to. A když náhodou někde není hned problém, vymyslí se na místě alespoň tři, aby to nešlo.

Nejde to, protože nám to legislativa neumožňuje. Právě toto nejčastěji slyšíme od těch úplně nejvyšších státních úředníků, kteří jsou na svých místech dlouhá léta. Tedy od těch, kteří tu „legislativu“, kvůli které „to nejde“, v zásadě a do podstatné míry vytvářejí. V tom rozsahu a velikosti a provázanosti jsou to mnohohlavé týmy lidí, bez osobní odpovědnosti, kteří dlouhodobě připravují komplexní a tak navzájem propletené návrhy, které pak ani jejich tvůrci nedokážou rozmotat. No, oni se často ani nedokážou dohodnout, kdo je jejich tvůrce, nejde to, nejde to jasně stanovit, chápete.

Iluze, že zákony dělají zákonodárci, mě opustila již před mnoha lety. Jen jsem doufal, že jde alespoň něco změnit a že s tím půjde hnout. Ale ono to nejde… Počkat, použil jsem spojení „nejde to“? Tak to asi bude infekční. Já vím, že máme hledat, jak by to šlo, než si vymýšlet, proč to nejde… Jen kdy a jak, když většině nevadí, že to nejde?

Zbyněk Linhart, senátor