Já navážu na to, co už tady začal kolega Štohl, a to s tím, že si udělal určitý průzkum mezi pedagogy známými. Učinil jsem totéž, oslovil jsem zhruba 12 000 osob. Z těch 12 000 osob statistika vypadá takto: Proti kariérnímu řádu je 88 % učitelů. Mám tady připraveno 22 stran, protože jsem vyzval učitele, aby mi i do mailů dali kromě tady tohoto svého názoru alespoň stručné odůvodnění. Těchto 22 stran představuje jenom velmi stručný výtah. Uklidním vás, nebudu to tady číst celé, ale dovolím si jako takový reprezentativní vzorek přečíst názor jedné paní ředitelky, která se právě rozhodla ukončit funkci ředitelky pod tíhou administrativní zátěže a tím, že je tolik nejasností nad zde projednávaným kariérním řádem. Takže píše, cituji: „Poprala jsem se s inkluzí a s obrovskou administrativou, která se k ní váže. Na začátku školního roku jsme v naší malé škole měli 7 dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, na konci roku jich evidujeme 30. Vyřešili jsme stravování podle pamlskové vyhlášky, vylepili jsme cedulky se zákazem kouření včetně dodatkové tabulky o elektronických cigaretách, vydali jsme odpovídající vnitřní předpis. Několikrát jsme ten proces s preventistou doplnili o minimální preventivní program, preventivní strategie, aby byly oba dokumenty stále aktuální. A že těch změn v oblasti prevence v jednom roce bylo.

Řešili jsme revize zařízení, aby odpovídaly vyhláškám, sháněli jsme nové přihlášky na střední školy, protože některé střední školy strašily naše žáky, že pokud nebudou mít přihlášky podle nové vyhlášky, nebudou moci přijít k přijímacím zkouškám. Vykazovali jsme, testovali jsme, implementovali jsme legislativní změny do provozu školy. Moji kolegové neustále něco podepisovali, vyplňovali, vykazovali. A k tomu všemu jen tak mimochodem také učili. A už jsem u toho, co mě přivedlo k rozhodnutí vrátit se zpět tam, kde mě moje práce těší. Tam, kde je mi dobře, z ředitelny do třídy mezi děti. Při představě, že od září dojde k další změně školského zákona, zákona o pedagogických pracovnících, vyhlášce o základních školách a úpravě přímé a nepřímé pedagogické činnosti mi není zrovna dobře.

Paní ministryně v jednom z rozhovorů řekla, že sníží administrativní zátěž škol a za každý nový papír dva zruší. Jeden den toto řekla, druhý den jsem se dozvěděla o tom, že novela školského zákona obsahuje povinnou výuku plavání a s ní související i dotace na dopravu. Dotace je skvělá věc, nicméně 9 stran papírování, které svou povinností s tímto souvisejí, je přece jen trochu moc. Zejména tehdy, když člověk čeká, že podle slov paní ministryně bude někde 18 papírů ubráno. A takto můžeme pokračovat, až se dostaneme ke kariérnímu řádu. Jsem ráda, že už to nebudu já, kdo naší škole oznámí mým skvělým kolegům, že musí zpracovat a následně vyhodnotit plán pedagogického rozvoje, že nové učitelky, které jsou první rok v praxi a perfektně fungují ve 12. platové třídě propadnou do 11. Za rok budou muset svůj návrat mezi ´normální učitelky´ obhajovat před komisí, na kterou vezme škola peníze bůhví kde. Jsem ráda, že nebudu ta, která jim řekne, že všechno jejich dosavadní vzdělávání nad rámec svých povinností bylo zbytečné. Že pokud budou chtít, aby jim atestační řízení bylo uznáno, musí ho pečlivě zdokumentovat.

Že učitelé s mnohaletou praxí s obrovskými pedagogickými zkušenostmi budou muset pro to, aby dostali za několik let možnost získat 3000 k platu, absolvovat postupné roční atestační řízení, budou se muset obhajovat před komisí složenou z rychle proškolených členů. Zároveň budou muset zpracovat několikastránkové portfólio, ve kterém budou opět obhajovat, vysvětlovat, že chtějí svou práci dělat správně. Ať mi nikdo netvrdí, že tady nenaroste stoh papírů v ředitelně školy alespoň o půl metru. A to ani nezmiňuji fakt, že peníze, které by měli dostat právě zmiňovaní učitelé, bude stát utápět proškolováním nových školitelů a při podpoře vzniku nových vzdělávacích organizací.

Protože kariérní řád odkazuje na několik prováděcích předpisů, z nichž se mi nepodařilo dohledat ani jediný, bude asi velmi těžké kariérní řád implementovat do chodu školy bez častého a obtížného dohledávání informací. A co si budeme povídat, někdy to s dohledáváním informací k narychlo spíchnutým akcím není jednoduché.

Za svou pedagogickou kariéru jsem poznala mnoho učitelů a učitelek. Jsou to většinou lidé, kteří jsou ze své podstaty velmi pokorní, hodní, převážně nekonfliktní. Jinak by ostatně nepracovali ve školství, kde nemají zastání, kde mají minimum práv, ale maximum povinností. Tihle lidé se nevzbouří proti náloži, kterou na ně úředníci od stolu nakládají, tihle lidé zatnou zuby, budou dál vymýšlet hry a aktivity, aby vzdělávání jejich dětí v jejich hodinách bavilo. A po večerech s vypětím všech sil vykážou, vyplní, obhájí, okomentují, sepíšou to, co se po nich požaduje. Protože vím, co je to za lidi, nechci být součástí té zrůdnosti, omlouvám se za toto slovo, a nechci, abych před nimi musela obhajovat něco, čemu sama nevěřím, co nepodporuji, s čím absolutně nesouhlasím.“

Nebudu číst celý ten komentář, jenom jedna zásadní manažerská poučka. Pokud se má úspěšně implementovat změna tohoto typu, jaká se navrhuje v takovémto zákoně, tak je nezbytné získat podporu těch, kteří mají tou změnou být dotčeni. Vím, že 12 000 je zhruba 10 %, nebo necelých 10 % všech učitelů, ale ze zásad statistiky mi vyplývá, že je velmi nepravděpodobné, že by převážná část učitelů tuto změnu podporovala a vítala, když na takovémhle reprezentativním vzorku to 88 % odmítá. A ono vlastně není divu. Když ještě uvedu několik čísel, tak z toho bude zcela patrné, že motivace, o které se tady mluví, rozhodně nebude mít ten efekt, jak je tady prezentováno.