Pane předsedající, kolegyně, kolegové.

Asi se nebudu pokoušet reagovat na tento poslední příspěvek, který rozebíral, co všechno se mělo stát, a nestalo, mohlo stát a nestalo. Já bych snad jenom připomněl, že předchozí dvě vlády, byla to vláda Bohuslava Sobotky a vláda Andreje Babiše, vládly v konjunktuře. Přesto každý rok generovaly několik desítek miliard schodky. Namísto toho, aby v časech hojných skladovali obilí po vzoru starého Egypta, aby bylo co jíst, až přijde doba nouze, v podstatě každé dobro, které vygenerovali, bylo na dluh. Takhle se ale nedá hospodařit. Dobro na dluh je sice také dobro, ale jenom krátkodobě. Dlouhodobě přináší značné potíže.

Ale já se nechci tady věnovat oblíbené disciplíně, že si budeme vyčítat, co kdo učinil, neučinil. Ale jedno číslo přece jenom je zajímavé, že státní dluh vzrostl za ta minulá léta skoro o 1 bilion korun. Prosím vás, 1 bilion korun! Že veřejnost nevnímá, co je miliarda, ani bilion, protože si to nedovede představit, já doufám, že tady jsme v trošku jiném složení. To je přece strašlivý výsledek hospodaření.

Můžeme si tady dál rozebírat, kdy se co mělo stát, kdy se to vědělo, nevědělo. Já to s dovolením velmi zjednoduším. Beru si z toho, že se něco udělat musí. Neudělalo se to dřív, tak raději později než nikdy.

Myslím, že neexistuje na světě vláda, která by nechtěla generovat dobro, která by nechtěla zlepšovat životní podmínky svých obyvatel a získat si tak jejich důvěru, vděk a samozřejmě i podporu. Každá vláda to dělá, většinou však to dělá, když to jde. Jsou i vlády, které to dělají, když to nejde. To byl pro mě ten příklad dobra na dluh.

Nikdo si nepřeje někomu ubírat peníze, každý bude raději rozdávat, odpusťte mi ta zjednodušená slova, brát, dávat, samozřejmě za tím jsou jiné procesy. Vysvětlili jsme si, že tady nedochází k nějakému snižování důchodů, ale snižování tempa jejich růstu. To mi odpusťte, abych byl stručnější, tak si takto pomůžu.