Vážený pane předsedající, vážené kolegyně senátorky, vážení kolegové senátoři, vážený pane ministře, já jsem také lékař a souhlasím s tím, co tady mí předřečníci lékaři řekli, mohu se pod to podepsat. Jen já jsem nikdy nepracoval ve vedení nemocnice, takže spíše mé sdělení bude z pohledu zaměstnance, lékaře, který pracuje na oddělení, které poskytuje nepřetržitý provoz. Příští týden tomu bude přesně 27 let, co pracuji. A pracoval jsem i na záchranné službě, takže mohu posoudit i náročnost záchranné služby. A dokážu posoudit i nárůst zásahů záchranné služby a počet výjezdů ze strany toho, komu pacienty na ambulanci přivážejí.

Dovolte mi se v krátkosti vyjádřit k pozměňovacímu návrhu, který umožňuje ve zdravotnictví sjednat další dohodnutou práci přesčas a který vyvolal velké pnutí mezi zdravotnickou veřejností, především pak mezi lékaři a sestrami, kteří pracují na odděleních s nepřetržitým provozem. Rád bych vysvětlil důvody nesouhlasu části lékařské veřejnosti s pozměňovacím návrhem, který byl v Poslanecké sněmovně přijat a který, jak zde bylo již několikrát řečeno, navyšuje objem možného sjednání přesčasové práce na dvojnásobky. A v případě záchranné služby na více než dvojnásobek. A zároveň bych také na malém příkladu popsal současný stav, abyste vy a veřejnost měli představu, o jakých časech se v případě lékařů bavíme.

Teď bych si jen dovolil tak, jako třeba kolega Grulich představil model ve školství, tak pokud si ve zdravotnictví představíte v jakékoli menší okresní nebo krajské nemocnici lůžkové oddělení, které pracuje v režimu 24/7 a na kterém pracuje 12 lékařů, což si myslím, že je na toto oddělení poměrně dobré personální obsazení, já sám osobně jsem začínal na oddělení, kde bylo lékařů osm, čili pokud těchto 12 lékařů slouží ve dvojicích, pak zde máme dvě skupiny po šesti lékařích, kdy se každý ze šesti lékařů musí podělit o celý měsíc, což je v případě 30 dnů 720 hodin. Pokud od toho odečteme fond pracovní doby, osm hodin denně, což dělá v průměru 176 hodin, zbývá na přesčasy, na ústavní pohotovostní službu, 544 hodin za měsíc, o které se těchto šest lékařů musí podělit. A vychází to v průměru na 90 hodin za měsíc na každého lékaře. Na rok je to potom víc než 1100 hodin. Pamatuji i lékaře, kde výjimkou nebylo 1200 hodin nebo 1400 za rok. Ale takových lékařů již mnoho není. Již zde padlo, že naši mladí kolegové, a já jim to vůbec nezazlívám, dnes preferují svůj osobní život, své rodiny a asi určitě je to i tak dobře. V podstatě tito lékaři za měsíc, pokud běžný pracovní týden má 40 hodin, oni naslouží nebo stráví ve svém zaměstnání další polovinu měsíce navíc.

Nabízí se tedy otázka, pokud se tu bavíme, zda by se ten horní limit přesčasové práce neměl zrušit úplně. Vzpomeňme si na debatu, kterou jsme tu vedli na minulé schůzi, kdy jsme debatovali, zda limit pro obce na poplatek za komunální odpad má být 1200 korun nebo 1700 korun, jestli vůbec má být nějaký limit, když si to ty obce mají rozhodnout samy. Neměl by se tedy každý zaměstnanec, neměl by mít možnost, nejenom lékaři, kdokoli, mít možnost svobodně se rozhodnout, kolik času chce pracovat, kolik času chce strávit ve svém zaměstnání? Tento personální stav je ve zdravotnictví dlouhodobý. To už tady také zaznělo. Proto mnoho nemocnic, aby vyhovělo zákoníku práce, přešlo na dohody. Mají s lékaři v podstatě uzavřenou, neříkám, že to je ve 100 %, ale ve velké většině zdravotnických zařízení, ještě jednu smlouvu, ani to není úplně právně v pořádku. Ale systém byl v určité rovnováze.

Myslím si, že regulace objemu přesčasové práce stanovením horní hranice je jednak ochranou každého zaměstnance, jeho zdraví fyzického i psychického, ale zároveň a především je v tomto konkrétním případě ochranou pacientů. Už to tady také zaznělo. Asi nikdo nechce, aby o ně nebo o jeho blízké pečoval unavený a přepracovaný lékař, který má samozřejmě jako každý jiný člověk větší riziko chybovosti.

Stejně to chceme i u jiných profesí, u pilotů, u řidičů z povolání a podobně. Nechceme, aby řídili přepracovaní řidiči linkových autobusů nebo nás na dovolenou vezl pilot, který je 24 hodin nepřetržitě v práci. Nejspíš proto jsou zavedené horní limity objemu přesčasové práce, které někdo moudrý kdysi stanovil, které jsou touto novelou zvýšeny, a to pouze pro jednu skupinu zaměstnanců. I toto mi přijde nesystémové a vůči nám zdravotníkům hodně nespravedlivé. Chápu, že v režimu 24/7 poskytování nemocniční péče nelze v současných počtech lékařů zajistit chod bez velkého objemu přesčasové práce. Úkolem odpovědných ministerstev a nás zákonodárců by však především mělo být pracovat na tom, aby takový objem práce a přetěžování jedné skupiny zaměstnanců nebylo nutné, ne legalizovat stávající stav. To se bohužel neděje ani v náznacích.

Pohledem do minulosti zjistíme, že tento přechodný stav, jak zde již někteří mí předřečníci uváděli, s navýšením limitu přesčasové práce pro zdravotnictví platil v letech 2008 až 2013. I tenkrát to vyvolalo protesty zdravotníků. Vše vyústilo v akci Děkujeme, odcházíme. I tehdy ministerstvo slibovalo, že připraví způsob, jak nedostatek lékařů a velký objem přesčasové práce systémově řešit. Za těch pět let se neudělalo nic a za následných 10 let také ne. Nyní po 15 letech jsme v podstatě na začátku a zase na dalších 5 let navyšujeme limit přesčasové práce ve zdravotnictví. Ale bez vize, jak situaci dlouhodobě řešit. Obávám se, že jde o odsunutí problému opět o dalších 5 let.

Bylo zde zmiňováno zahraničí. Jednoduchým pohledem do zahraničí zjistíme, že 12 členských států EU v současné době výjimku z maximálního limitu 48hodinové pracovní doby, tzv. opt-out, nepřipouští v žádném případě. U členských států, které nějakou výjimku umožňují, existují oproti projednávané novele našeho zákoníku práce striktní omezení, a to jak věcná, tak časová. Ano, v celkem 15 členských státech existuje možnost většího rozsahu přesčasové práce ve zdravotnictví než v průměru 8 hodin týdně. Obecným trendem v těchto zemích je však postupné omezování a ukončování těchto výjimek. Například zde bylo zmiňované Německo, tam je přesčasová práce dále regulována kolektivní smlouvou. Tyto smlouvy obvykle stanovují horní limit počtu hodin, které lékař může odpracovat, a existuje tím tak kolektivní ochrana jednotlivce. Časově limitovaná výjimka v Rakousku skončila již 30. června. Nyní je prodloužení pracovní doby v rámci opt-outu v Rakousku povoleno pouze na 52 hodin týdně, a to jen do 30. června 2028.

Návrh zákoníku práce, který projednáváme, směřuje v tomto paragrafu naproti tomu zcela opačným směrem. Nový zákoník práce však implementací evropské legislativy zavádí změny v dohodách, tak jak zde již padlo, a tím zásadním je pak nově nárok na dovolenou z těchto dohod plynoucí, což samozřejmě současný stav v nemocnicích komplikuje.

Proto myšlenkou pozměňovacího návrhu bylo zřejmě dát možnost zdravotnictví navýšit objem této přesčasové práce tím, že budou ukončeny dohody a přejde se zpět do režimu přesčasové práce, kde by objem hodin mohl být tímto opatřením dostatečný.

Argumentem předkladatele bylo, že se stávající zákoník práce stejně ve zdravotnictví porušuje nebo obchází, tento jeho návrh pouze umožňuje zákonu vyhovět, resp. dává nástroj na řešení současné situace.

Já se však nedomnívám, že zákony by se měly měnit jen proto, že je některá část lidí porušuje, ale měli bychom se zamyslet nad tím, proč jsou porušovány nebo nejsou dodržovány.

Když se bavíte s mladými lékaři, největším problémem pro ně už v současné době nejsou ani mzdy, ty se v posledních letech v tomto věkovém segmentu přijatelně navýšily, přestože nástupní platy stále nereflektují délku a náročnost vzdělání a následné postgraduální přípravy. Ale jako hlavní problém vnímají jednak nepřehledné a komplikované postgraduální vzdělávání a potom právě velké množství přesčasové práce, která lékaře odrazuje od toho, aby do nemocnic nastupovali nebo v nich zůstávali.

Podle zjištění spolku Mladí lékaři 62 % dotázaných kolegů potvrdilo, že cítí nebo v minulosti cítili nátlak ze strany vedení, aby nadlimitní přesčasové hodiny odpracovali. Možná paradoxně toto může napomoci jiným segmentům, třeba primární péči, kde chybí praktičtí lékaři nebo pediatři, kam se odklánějí tito mladí lékaři, znechuceni současným stavem. To však ale unavené lékaře v nemocnicích příliš neuklidní.

S mladými lékaři souvisí i ta avizovaná a zmiňovaná dobrovolnost tohoto souhlasu. Ano, ten zákon to tak opravdu říká. Ale tito lékaři, aby mohli atestovat, musí v rámci předatestační přípravy absolvovat velké množství stáží na dalších odděleních, mnohdy ve fakultních nemocnicích. Toto může v praxi v součtu znamenat i více než 12 souvislých měsíců. Zaměstnavatelé pak mají velmi dobrou páku na tyto mladé lékaře. Ti, pokud chtějí, aby jim nemocnice umožnila toto vzdělávání, může po nich vedení nemocnic vyžadovat významnější podíl na přesčasové práci v nemocnici ve stylu něco za něco.

Nyní budou mít zaměstnavatelé v rukou nástroj na vynucování si 832 hodin za rok místo stávajících 416. To je to, čeho se mladí lékaři obávají nejvíce.

Dále si dovolím poznamenat, že tento návrh nebyl konzultován ani s lékařskou komorou ani se zástupci zdravotnických odborů, byť si dovedu představit výsledek takovýchto jednání.

Naopak údajně při projednávání této novely na tripartitě mělo být domluveno, že do novely, aby mohla být přijata, nebude vložen žádný třaskavý bod. Ten legislativní proces pan ministr zde popsal ve své úvodní řeči, ten zmiňovat nebudu.

Pokud tedy dospěje projednávání této novely do podrobné rozpravy, pak cítím svou stavovskou povinnost a avizuji načtení pozměňovacího návrhu, který zrušuje § 93a, tedy tento institut další dohodnuté práce přes čas. Protože jsem však realista a vím, jak projednávání tohoto pozměňovacího návrhu dopadlo na VZ a VSP, rád bych vás požádal alespoň o podporu doprovodného usnesení, které reaguje na tuto konkrétní situaci v českém zdravotnictví. Dovolil bych si toto doprovodné usnesení načíst.

Návrh doprovodného usnesení senátorů Ivo Trešla, Romana Krause, Tomáše Fialy, Ondřeje Šimetky, Lumíra Kantora, Věry Procházkové a Bohuslava Procházky, přijatého v souvislosti s projednáváním návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, senátní tisk č. 124. Senát

I. vnímá se znepokojením dlouhodobě neuspokojivou a zhoršující se personální situaci ve všech segmentech českého zdravotnictví,

II. vnímá se znepokojením neúměrné množství přesčasů a přetěžování zdravotníků ve zdravotnických zařízeních, poskytujících nepřetržitý provoz,

III. žádá ministerstvo zdravotnictví, aby v přechodném období urychleně začalo činit kroky, které budou řešit dlouhodobě neuspokojivou personální situaci ve zdravotnictví,

IV. žádá ministerstvo zdravotnictví, aby o těchto krocích průběžně informovalo VZ Senátu,

V. pověřuje předsedu Senátu, aby toto usnesení Senátu zaslal ministru zdravotnictví.

Závěrem mi dovolte veřejně poděkovat všem zdravotníkům, kteří mnohdy na hraně či za hranou svých fyzických a psychických sil poskytují péči a drží české zdravotnictví nad vodou. Přesně těm zdravotníkům, kteří zde v pandemii covid-19 sklízeli obdiv veřejnosti i nás ostatních. Vám ostatním děkuji za pozornost, omlouvám se za možná zbytečně detailní popis situace, děkuji vám za případnou podporu doprovodného usnesení či pozměňovacího návrhu, pokud bude načten.

Na závěr bych se chtěl jenom zeptat pana ministra, zda v tvořící se důchodové reformě, v debatě o různých profesích a dřívějším odchodu do důchodu, bude pamatováno i třeba na ty lékaře a zdravotníky, kteří za svou kariéru odpracují ročně 1,5 úvazku nebo i více.

Děkuji vám za pozornost.