Vážený pane předsedající, vážené kolegyně senátorky, vážení kolegové senátoři, vážený pane ministře, já jsem také lékař a souhlasím s tím, co tady mí předřečníci lékaři řekli, mohu se pod to podepsat. Jen já jsem nikdy nepracoval ve vedení nemocnice, takže spíše mé sdělení bude z pohledu zaměstnance, lékaře, který pracuje na oddělení, které poskytuje nepřetržitý provoz. Příští týden tomu bude přesně 27 let, co pracuji. A pracoval jsem i na záchranné službě, takže mohu posoudit i náročnost záchranné služby. A dokážu posoudit i nárůst zásahů záchranné služby a počet výjezdů ze strany toho, komu pacienty na ambulanci přivážejí.

Dovolte mi se v krátkosti vyjádřit k pozměňovacímu návrhu, který umožňuje ve zdravotnictví sjednat další dohodnutou práci přesčas a který vyvolal velké pnutí mezi zdravotnickou veřejností, především pak mezi lékaři a sestrami, kteří pracují na odděleních s nepřetržitým provozem. Rád bych vysvětlil důvody nesouhlasu části lékařské veřejnosti s pozměňovacím návrhem, který byl v Poslanecké sněmovně přijat a který, jak zde bylo již několikrát řečeno, navyšuje objem možného sjednání přesčasové práce na dvojnásobky. A v případě záchranné služby na více než dvojnásobek. A zároveň bych také na malém příkladu popsal současný stav, abyste vy a veřejnost měli představu, o jakých časech se v případě lékařů bavíme.

Teď bych si jen dovolil tak, jako třeba kolega Grulich představil model ve školství, tak pokud si ve zdravotnictví představíte v jakékoli menší okresní nebo krajské nemocnici lůžkové oddělení, které pracuje v režimu 24/7 a na kterém pracuje 12 lékařů, což si myslím, že je na toto oddělení poměrně dobré personální obsazení, já sám osobně jsem začínal na oddělení, kde bylo lékařů osm, čili pokud těchto 12 lékařů slouží ve dvojicích, pak zde máme dvě skupiny po šesti lékařích, kdy se každý ze šesti lékařů musí podělit o celý měsíc, což je v případě 30 dnů 720 hodin. Pokud od toho odečteme fond pracovní doby, osm hodin denně, což dělá v průměru 176 hodin, zbývá na přesčasy, na ústavní pohotovostní službu, 544 hodin za měsíc, o které se těchto šest lékařů musí podělit. A vychází to v průměru na 90 hodin za měsíc na každého lékaře. Na rok je to potom víc než 1100 hodin. Pamatuji i lékaře, kde výjimkou nebylo 1200 hodin nebo 1400 za rok. Ale takových lékařů již mnoho není. Již zde padlo, že naši mladí kolegové, a já jim to vůbec nezazlívám, dnes preferují svůj osobní život, své rodiny a asi určitě je to i tak dobře. V podstatě tito lékaři za měsíc, pokud běžný pracovní týden má 40 hodin, oni naslouží nebo stráví ve svém zaměstnání další polovinu měsíce navíc.

Nabízí se tedy otázka, pokud se tu bavíme, zda by se ten horní limit přesčasové práce neměl zrušit úplně. Vzpomeňme si na debatu, kterou jsme tu vedli na minulé schůzi, kdy jsme debatovali, zda limit pro obce na poplatek za komunální odpad má být 1200 korun nebo 1700 korun, jestli vůbec má být nějaký limit, když si to ty obce mají rozhodnout samy. Neměl by se tedy každý zaměstnanec, neměl by mít možnost, nejenom lékaři, kdokoli, mít možnost svobodně se rozhodnout, kolik času chce pracovat, kolik času chce strávit ve svém zaměstnání? Tento personální stav je ve zdravotnictví dlouhodobý. To už tady také zaznělo. Proto mnoho nemocnic, aby vyhovělo zákoníku práce, přešlo na dohody. Mají s lékaři v podstatě uzavřenou, neříkám, že to je ve 100 %, ale ve velké většině zdravotnických zařízení, ještě jednu smlouvu, ani to není úplně právně v pořádku. Ale systém byl v určité rovnováze.

Myslím si, že regulace objemu přesčasové práce stanovením horní hranice je jednak ochranou každého zaměstnance, jeho zdraví fyzického i psychického, ale zároveň a především je v tomto konkrétním případě ochranou pacientů. Už to tady také zaznělo. Asi nikdo nechce, aby o ně nebo o jeho blízké pečoval unavený a přepracovaný lékař, který má samozřejmě jako každý jiný člověk větší riziko chybovosti.