Jedním z hlavních bodů jednání srpnového senátního pléna byl zcela nový zákon o evidenci bankovních účtů z dílny ministra financí Andreje Babiše. Zákon, který lze bez okolků označit za další normu posilující pomyslného Velkého bratra. Ten je pod současnou vládou velmi při chuti a snaží se ke své expanzi zneužít hysterické atmosféry honu na nepoctivce a podvodníky, kteří se, ač jich není mezi našimi občany nijak zásadně odlišné procento než v jiných demokratických zemích, stávají záminkou k tomu, aby byli i všichni ostatní slušní občané vystaveni drobnohledu státní kontroly a šmírování.

Jen pro rekapitulaci: elektronická evidence tržeb, kontrolní hlášení DPH, registr smluv, registr přestupků, prolomení bankovního a daňového tajemství pro zpravodajské služby, rozšíření výčtu dat, které si mohou vyžádat od operátorů, registr pacientů, nové registry dlužníků, registr sportovců... To vše jsou nové instrumenty, kterými chce současná vláda shromažďovat často velmi citlivé informace o všech občanech, podnikatelských subjektech a jejich aktivitách, a o kterých jsme v Senátu za uplynulé dva roky jednali a bohužel je, většinou NE mým hlasem, podpořili. A nyní zde máme další nový registr, který následně bude pro řadu státních institucí s denní aktualizací monitorovat tentokrát údaje o tom, kde mají jednotlivé fyzické a právnické osoby zřízené své bankovní účty. Je mi dobře znám argument, který říká, že se zavedením centrálního registru účtů nezískají orgány činné v trestním řízení nebo finančně analytický útvar Ministerstva financí přístup k žádným novým údajům, ke kterým by neměly přístup již dnes. Zcela zásadní problém ale spatřuji v tom, že se vznikem registru účtů budou tyto údaje soustředěny na jednom místě a budou tedy snáze zneužitelné a zobchodovatelné. A tento problém je pak rizikem obecným, souvisejícím s jakoukoliv koncentrací osobních údajů do rukou státních institucí, které dle mého názoru v žádném případě nejen kvůli lidskému faktoru nelze považovat za zcela nepropustné a neprůstřelné.

Stát si opět usnadňuje práci na úkor osobní svobody a soukromí

Vznik centrálního registru účtů je odůvodňován zejména tím, že současná praxe, kdy si příslušné státní orgány musí informace o vlastnictví účtů vyžádat od každého bankovního domu individuálně, je složitá a zdlouhavá. Děje se tak zejména u osob, které jsou podezřelé z páchání trestné činnosti. Zásadní rozdíl je ale přeci v tom, že registr bude shromažďovat data o všech, nikoliv tedy o pouze o těch, u kterých je znalost vlastnictví účtů pro stát důvodná. To považuji za nepřijatelné a domnívám se, že to postrádá smysl. Stát si tímto krokem jen opět usnadňuje práci na úkor osobní svobody a soukromí, aniž by se namáhal lámat si hlavu s tím, zda neexistuje přeci jen jiné, šetrnější řešení! Proč například namísto tohoto dalšího registru nejednáme o přísnějších pravidlech pro bankovní domy tak, aby byly orgánům činným v trestním řízení více nápomocny, aby se jejich spolupráce zrychlila a aby jejich nečinnost podléhala třeba nějakým přísnějším sankcím? Proč neklademe větší důraz na to, aby lépe a efektivněji fungoval stávající systém a aby si všechny jeho součásti řádně plnily své povinnosti? Činíme tak stejně jako u elektronické evidence tržeb, kde se vláda také rozhodla, že namísto důsledné kontroly raději uvalí nové povinnosti na podnikatele. Vždyť přeci i s registrem účtů můžeme následně zjistit, že tento systém nebude fungovat, že bude obsahovat řadu chyb a nepravdivých údajů, neboť, jak stojí v § 18, „správce registru za správnost evidovaných údajů neodpovídá a nekontroluje je“! Kdo tedy zaručí, že nebude následně docházet ke zbytečnému postihu a šikaně občanů, kteří nebudou mít možnost ověřit si, jaké údaje jsou o nich v registru vedeny? Namísto toho, aby si stát dal tu práci a snažil se zvýšit efektivitu svého aparátu, raději přichází s naprosto neadekvátním opatřením, které může poškodit řadu občanů. To je nehorázný přístup. Co mě však ještě více v souvislosti s projednanou předlohou zaráží, je to, že původní idea autorů zákona o registru účtu byla ta, že by se v něm měly objevovat také informace o finančních produktech a denních zůstatcích. To je pro mě jasný a velmi varovný signál, o co zde vlastně jde. Nyní schválíme povinnost denně aktualizovat informace o vlastnictví účtů. Domnívám se ale, že to je pouze krok A. Že chuť úřednického aparátu a této vlády po citlivých informacích našich občanů je bezbřehá a že jim tedy nic nezabráni v tom, aby se příště při nějaké další novelizaci tohoto zákona neobjevil požadavek na to vědět, o jaké účty se jedná a jaké částky se na nich nacházejí. To by byl ovšem naprostý vrchol té nejhrůznější Orwellovské fikce. A jen proto, že se takový nápad při přípravě tohoto návrhu zákona v hlavách jeho autorů zrodil, jsem nemohl jinak, než se v rámci jeho projednávání přidat na stranu jeho odpůrců. Bohužel nás, tak jako v případech ostatních zmíněných registrů a databází, nebyl potřebný počet tak, abychom schválení tohoto návrhu dokázali zabránit.