Senát se na svém červencovém plénu zabýval novelizací zákonné úpravy daně z nabytí nemovitosti. Klíčovou změnou obsaženou v novele je pevné stanovení plátce této daně, kterým má být nově vždy nabyvatel vlastnických práv. Dochází tak ke změně, která byla před lety Senátem odmítnuta a která je velmi diskutabilní.

Spor o to, kdo má být plátcem daně z nabytí nemovitých věcí, považuji do značné míry za spor umělý, neboť je zřejmé, že ať jím bude dle zákona kdokoliv, daň nakonec zaplatí vždy kupující, přesněji nabyvatel vlastnických práv, a to ať již odvodem nebo jako součást ceny pořizované nemovitosti. Zákonné opatření Senátu z roku 2013, které zmíněná novela mění, bylo kompromisem a dávalo alespoň jakési východisko a určitou volnost v tom, aby tato daň mohla dopadat spravedlivěji na obě smluvní strany a poskytovala prostor k férové domluvě.

Osobně v této otázce nemám jednoznačné stanovisko a nejsem přesvědčeným zastáncem ani prodávajících, ani kupujících. Právě proto současný stav považuji za optimální v jeho volnosti. Co však za optimální nepovažuji vůbec, to je samotná existence daně z nabytí nemovitosti, neboť je, nejen dle mého názoru, zcela neopodstatněná.

Není mi zřejmé, jakým právem si stát uzurpuje právo fakticky parazitovat nejen na prodeji nemovitých věcí, ale třeba i na jejich směně. Nerozumím tomu, proč by lidé, kteří si za své řádně zdaněné příjmy pořizují nemovitost, měli z těchto příjmů fakticky odvádět další, objemově ne zcela zanedbatelné daňové částky státu, který je prohospodaří jakkoliv jinak, jen ne účelně a užitečně. Nepovažuji za správné a hospodárné, aby zde pod ministerstvem financí existoval aparát zhruba čtyř stovek úředníků, kteří spravují výhradně výběr této bezúčelné daně, jejíž správa stojí ročně stovky milionů korun.

Roční inkaso daně z převodu nemovitostí činí přibližně 11 miliard korun. Představitelé vládní koalice tvrdí, že je to pro státní rozpočet nezanedbatelná částka a že její výpadek by znamenal třeba nedostatek peněz na platy učitelů nebo policistů nebo že by bylo nutné vybrat peníze od lidí jinde a jinak. Já jsem ale přesvědčen o opaku. Částka 11 miliard korun je dle mého názoru to naprosté minimum rezerv, respektive spíše v různých skulinách zašantročených a vyplýtvaných peněz, které rozhodně lze při troše snahy postrádat. Možná by stačilo, kdyby stát pod vedením současné vládní koalice nenabíral ročně tisíce, či v letošním roce spíše desetitisíce nových státních zaměstnanců, kdyby naopak úřednický aparát zeštíhlil a zmenšil objem přerozdělovaných peněz v různých nesmyslných dotačních programech a titulech.

Jako liberálně smýšlející člověk jsem si zcela jist, že těch jedenáct miliard vybraných na této dani by bylo daleko efektivněji využito, kdyby zůstaly v kapsách jejich plátců. Sazba daně z nabytí nemovitostí je stanovena ve výši 4 %. Při koupi domu v hodnotě 3 milionů korun tak například mladá rodina zaplatí kromě kupní ceny navíc daň ve výši 120 000 Kč. Nebylo by snad i pro stát a jeho politiku podpory mladých rodin a jejich bydlení přínosnější, kdyby v takových případech lidé mohli tyto prostředky investovat spíše třeba do vybavení domácnosti než do bezedné státní pokladny? Nebylo by v zájmu státu to, kdyby i právnické osoby – firmy a podnikatelé – při pořizování nemovitosti mohly raději tyto prostředky nasměrovat například do nějakých souvisejících investic nebo do tvorby nových pracovních míst? Já jsem přesvědčen, že by to bylo zcela správné.

Jako jeden z dalších argumentů, který hovoří pro zrušení daně z nabytí nemovitých věcí, je pak třeba v neposlední řadě uvést druhotný negativní dopad této daně na výnos daně z příjmů z prodeje nemovitostí a dále také zpomalení a zkostnanění trhu s nemovitostmi a vůbec výstavby nových nemovitostí jako takové. Mnohdy je možné setkat se praxí, kdy kvůli snaze o to, aby daň z nabytí nemovitosti byla co nejnižší, je záměrně ponižována cena nemovitosti, čímž se pak logicky snižuje i základ pro výpočet daně z příjmů z prodeje nemovitosti. Stát tak následně tratí nejen na výběru daně z nabytí nemovitosti, ale rovněž daně z příjmů.

Dále je evidentní, že všemožné výjimky a lhůty, při kterých daň z nabytí nemovitostí není povinné platit a které jsou i v projednané novele upravovány, vedou k různým průtahům, spekulativnímu jednání a manipulacím, které mimo to, že tedy nedojde k daňovému odvodu, zároveň do značné míry brzdí trh s nemovitostmi. To má zcela nepochybně negativní dopad i na výstavbu nových bytů a rodinných domů a tedy i vývoj ekonomiky jako takový.

Vzhledem k tomu, že jsem přesvědčen o nesmyslnosti daně z nabytí nemovitosti, nebo chcete-li spíše poplatku za využití práva naložit se svými již zdaněnými prostředky či nemovitostmi dle vlastního uvážení, nemohl jsem předloženou novelu podpořit. Navrhl jsem naopak pozměňovací návrh, který by tuto nesmyslnou a neopodstatněnou daň zrušil. Jsem přesvědčen, že výpadek příjmů státního rozpočtu, jež by činil zhruba oněch 11 miliard korun, by nebyl neúnosný a že by naopak výsledný efekt mohl být pozitivní pro veřejnost i pro stát. Bohužel jsme se však i tentokrát mohli přesvědčit o tom, že pro levicovou vládu je snižování či dokonce rušení daní nepřekročitelné tabu, neboť jejich politika se neobejde bez masivního a neefektivního přerozdělování peněz, a že je pro ni nevídané, aby tyto peníze zůstaly lidem.

Ivo Valenta
slovácký senátor