Senát se na svém červencovém plénu zabýval novelizací zákonné úpravy daně z nabytí nemovitosti. Klíčovou změnou obsaženou v novele je pevné stanovení plátce této daně, kterým má být nově vždy nabyvatel vlastnických práv. Dochází tak ke změně, která byla před lety Senátem odmítnuta a která je velmi diskutabilní.

Spor o to, kdo má být plátcem daně z nabytí nemovitých věcí, považuji do značné míry za spor umělý, neboť je zřejmé, že ať jím bude dle zákona kdokoliv, daň nakonec zaplatí vždy kupující, přesněji nabyvatel vlastnických práv, a to ať již odvodem nebo jako součást ceny pořizované nemovitosti. Zákonné opatření Senátu z roku 2013, které zmíněná novela mění, bylo kompromisem a dávalo alespoň jakési východisko a určitou volnost v tom, aby tato daň mohla dopadat spravedlivěji na obě smluvní strany a poskytovala prostor k férové domluvě.

Osobně v této otázce nemám jednoznačné stanovisko a nejsem přesvědčeným zastáncem ani prodávajících, ani kupujících. Právě proto současný stav považuji za optimální v jeho volnosti. Co však za optimální nepovažuji vůbec, to je samotná existence daně z nabytí nemovitosti, neboť je, nejen dle mého názoru, zcela neopodstatněná.

Není mi zřejmé, jakým právem si stát uzurpuje právo fakticky parazitovat nejen na prodeji nemovitých věcí, ale třeba i na jejich směně. Nerozumím tomu, proč by lidé, kteří si za své řádně zdaněné příjmy pořizují nemovitost, měli z těchto příjmů fakticky odvádět další, objemově ne zcela zanedbatelné daňové částky státu, který je prohospodaří jakkoliv jinak, jen ne účelně a užitečně. Nepovažuji za správné a hospodárné, aby zde pod ministerstvem financí existoval aparát zhruba čtyř stovek úředníků, kteří spravují výhradně výběr této bezúčelné daně, jejíž správa stojí ročně stovky milionů korun.